Mahler

Od životopisných filmů divák zpravidla těžko může čekat krátké stopáže, už jen proto, kolik je toho většinou potřeba do nich nacpat, nicméně pokud není látka dostatečně dramatická, může začít lehce nudit. Russell vlastně s ničím dramatickým a chytlavým nepřišel, tak se nudě snažil předejít po svém, totiž značnou (pře) stylizovaností a snahou o jakousi rádoby kontroverzi či provokaci. Ano, mám na mysli inscenovaný Mahlerův pohřeb a hlavně…ehm, nezapomenutelnou pasáž konvertování, která jistě nikoho nenechá chladným (jenže přiznejme si, kolik diváků si dokáže s časovým odstupem vzpomenout na něco víc než právě na ni?). Když si tento typ „pobuřujících“ scén publikum odmyslí, zbude mu už jen skladatelova hudba (a povedený odkaz na Smrt v Benátkách). Mahler v Russelově podání je tak akorát veskrze rutinní, místy dost nudný a až otravně zdlouhavý životopisný film (v naprosto neautentické a nehodící se angličtině). Možná trochu přísné, ale z mého pohledu „zasloužené“ 2*. (27.12.2014)

Moje cesta k hudbě Gustava Mahlera byla dlouhá a trnitá. Poprvé jsem se k němu dostala v období, kdy mým sluchátkům vládl John Cage, Karlheinz Stockhausen a jim blízcí. Nebyla to ta správná chvíle. Navíc šlo o období pubertálního vzdoru, kdy vše krásné a dokonalé bylo jednoznačně nejhorší. Druhý pokus proniknout do jeho hudby přišel v době, když jsem poznala Wagnera. Jeho příchod však zastínil vše ostatní... Přibližně před rokem jsem se k Mahlerovi dostala naposledy a tentokrát jsem mu naprosto propadla. Nejen jeho hudbě, ale i jeho osobnosti o níž jsem se snažila nasbírat co nejvíce informací. A právě při tomto vytrvalém objevování jsem se dostala i k této naprosté zrůdnosti. 115 minut nenávistného hledění na obrazovku, 115 minut zesilujících se nadávek a hlavně 115 minut sebekontroly a neustálého připomínání, že prohodím-li ovladač televizí, nebude z toho nic dobrého. Naprosto se ztotožňuji s komentářem uživatele Maq. Russella bych přikurtovala k židli a nechala jej na Mahlera koukat týden v kuse! Ohavné... (07.12.2012)

"Jakého jsi vyznání? Jsem skladatel." Asi nejironičtější díl této neoficiální trilogie "životopisů" hudebních skladatelů. Rozhodně scéna přetvoření Žida Mahlera v Nového Siegfrieda je velmi groteskní. Ale vedle toho jsou tam i jiné scény - mytické bloudění malého Gustava lesem, kde se mu zjevuje bílý kůň, hororová scéna pohřbu zaživa nebo sice lehce směšné, ale zároveň i dojímavé vykreslení Mahlerova otce. Přes všechnu fantasmagoričnost asi nejpřístupnější dílo trilogie. (10.09.2011)

Mě se na Kenu Russellovi líbí, že z jeho filmu stačí vidět libovolnou minutu a hned je jasné, že je to jeho film. Koho by (kór tehdy!) napadlo, že životopisný film o Gustavu Mahlerovi začne výbuchem domku na molu a záběrem na ženu lezoucí z jakési kukly? Tyhle úvodní scény ale rozhodly o tom, že tohle mě prostě bude bavit, pokud se to časem nerozmělní a jak jsem čekal, nerozmělnilo. Místo toho Russell vrší stále bizarnější scény, což pak vyvrcholí šílenou scénou, ve které Mahler konvertuje ke křesťanství a má ještě působivý dozvuk v poslední scéně filmu, která je až nečekaně cynická. Chápu, že tohle musí diváky rozdělovat dodnes a nejeden Mahlerův fanoušek ten film musí nenávidět (ačkoli se řídí fakty), ale já jsem určitě na té straně, kterou to nadchlo. Nemám rád generické životopisy, kde je ústřední postava vykreslována naprosto kladně, dočká se co největšího happy endu a jeho/její cesta k němu je plná patosu a neskrývaného kýče - a když už chce autor vykreslit i něco negativního, tak co nejjemněji, aby nepošlapal kult osobnosti a nikoho neurazil. Russell na to ale jde úplně jinak, u Mahlera vystihuje hlavně negativa, ale zároveň to nepřehání, takže je tu Gustav Mahler vykreslen jako naprosto uvěřitelný člověk a do toho všeho zapojuje svoje bizarní nápady, které ale mají své opodstatnění a své místo, jen je třeba se s nimi smířit. Udivilo mě, jak moc to Russell měl celé detailně propracované a popravdě už jsem dlouho neviděl tak krásnou práci s retrospektivním vyprávěním. A byl bych z toho naprosto nadšený, nebýt toho, že se zde naprosto kašle na důvěryhodnost reálií a tak tu všichni mluví neustále plynně anglicky a Česko s Rakouskem regulérně vypadá jako Anglie. U filmů odehrávajících se v jiných zemích, než je země původu onoho filmu, mi to vždycky dost vadí, když se reálie nedodržují, ale Russell to tu posunul na tak vysoký level, jaký jsem ještě nikde jinde neviděl. Je to škoda, protože jinak by mi na tom filmu nevadilo nic... až teda ještě na divně zakomponované křesťanství s drsnou parodií na Wagnera a Wagnerovou v oné kultovní scéně. I tak je to ale dost významný film, který mě dost nalákal i na další Russellovy hudební životopisy. 4* (25.10.2023)

Na Russella méně bizarní, spíše umírněné drama, kde si lze ovšem vychutnat jak výtvarnou kameru a skvělou kompozici obrazů, tak monumentální, pompézní hudbu G.Mahlera. Jeho život sledujeme jako mozaiku - váza života se roztříštila a Russell se ji pokusil poslepovat. Do toho se prolínají sny, představy, vzpomínky, fantazie. Mahler svoji hudbu nejen slyší a cítí, ale především vidí. Divák se dočká řady nápaditých scén - vtipné jsou momenty, kdy Alma pobíhá krajinou, aby utišila všechny zvuky, co mistra ruší (kravské zvonce, zvon z kostelíka, pastevcova flétna, bujará dechovka....a...vrány!). Naopak satiricky vážná je mytologická scéna, kdy Mahler přestupuje na katolickou víru - drak, fašismus a Wagnerova Jízda valkýr! A pohřeb -Mahler snažící se dostat z rakve, tanec na rakvi, krematorium, zpopelnění - je jak z italského hororu. Kupodivu chybí nahota (je jí špetka), vášnivý a zvrácený sex a krvavé scény. Russell je ve svých filmech kontroverzní, o tom není pochyb.Co mu však nelze upřít, je kromě výtvarného vidění (pro film tak důležitého) a skvělé výstavby přiblížení hudebních velikánů i těm, kteří by se s nimi jinak nesetkali. Russelovy filmy snad ani nelze hodnotit prostým líbí-nelíbí. Jeho přínosem je samotné originální ztvárnění, nezkrocená fantazie, a tedy připomenutí, že film je dílo obrazové, na což se často zapomíná... (28.02.2014)