Plechový bubínek

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy. (07.09.2005)

Scénář: Jean-Claude Carrière .. Jako druhý film z Projekt 100 2005 jsem si po Metropolis vybral Plechový bubínek. Výběr to byl zdařilý. Sledoval jsem neobvyklí příběh malého chlapce (výtečně zahraná postava) jménem Oskar (nadaného křikem jakému ani sklo neodolá), který ke třetím narozeninám dostane červenobílí plechový bubínek a okamžitě si ho celoživotně oblíbí. Po zahlédnutí rodinné hádky se rozhodne, že nevyroste - jako symbolický čin na protest čekajícím povinnostem a zodpovědnosti světa dospělých. Příběh je převážně zasazen nejprve do předválečného a následně i bojujícího Gdaňska, tudíž nechyběly všudypřítomné hákové kříže a další "produkty" doby. Během filmu je několik znechucujících, ale také několik vyloženě zábavných (početí Oskarovi matky, narození Oskara, nacistická slavnost, ..) nebo erotických scén, takže film je dostatečně poutavý, nenudí a minuty ubíhají stejně rychle jako roky chlapcova zvláštního života. Knihu jsem nečetl, ale mít tu možnost asi bych neváhal. Rád bych se přesvědčil, jestli mě film neochudil o nějaké další zajímavé chvíle a dobrodružství.. Netradiční a rozhodně zajímavý film o hledání svého "já" a smyslu života v podivné době.. (21.04.2005)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

,,Příteli, trpaslíci by neměli tančit na betounu udusaném pro obry' ' ----- Tak jsem se konečně k bubínku dostal. ,?Suším'' si ho už dlouho a nějak stále nebyla chuť na to koukat. Malý Oskárek s vyvalenýma očima, jekotem a neustále bubnující byl totiž stejně strašidelný jako nacismus pomalu se plížící Gdaňskem a následně celou Evropou. Také to začínalo jen v podobě riušení ve formě pochodů s loučemi, bubnováním a přehlídkami a skončilo to vraždami a smrtí. Co k filmu dodat? je to lehce bizardní, dnes by něco takového těžko mohlo vzniknout. Užíval jsem si kameru a to zpracování běžného žití normálních rodin mezi válkami, které v německo-polské Gdaňsku nejprveobdivovali vůdce, věšeli si ho na zeď, nadšeně hajlovali v ulicích a následně pomáhali vyhánět a vraždit židy často své blízké sousedy... Ta naivita byla perfektně předvedena. Z toho jde na jendoho děs, protože se stačí dnes podívat kolem sebe a sledovat jak někteří zase sedají na lep prázdným slovům, frázím a jak slepě a s nadšením pdoporují jedince, kteří by měli lézt kanály. Tohle bylo hodně zajímavé dílko, ještě mi chvilku bude v hlavě rezonovat... Dávám za 4 babiččiny sukně. * * * * (06.07.2020)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)