Nikdo se nebude smát

Ťažký má údel ten, kto nedokáže klamať. Vytvorte takúto postavu a máte v nej ihneď synekdochu celej spoločnosti. Je kladom filmu a záporom spoločnosti dnešnej, že sa rokmi stal Nikto se nebude smát filmom nadčasovým. Len už v barákoch nechodia len tak z ničoho nič susedia k sebe na kávu. Keď sú ale aj tak pokryteckí, tak je to možno aj lepšie. Hlavne ale treba každého cestou do práce pozdraviť, aby vás aspoň za to nikto nemohol ohovárať. (04.10.2016)

Aneb jak to může dopadnout, když se budete bát říkat pravdu..Právě dávali k umrtí Jana Kačera, ale nezdá se mi to úplně dokonalé. Stejnomennou povídku Milana Kundery jsem shodou okolností letos četl v souvislosti s maturitní četbou a zhltl jsem ji jedním dechem. Ve filmu se mi zdálo, že nejsou všechny ty stupňující se lži pana Klíma doplňující se stejně tak neunavným zápalem pana Zátuleckého zdaleka tak svižné. Vleče se to. Navíc Kundera dokáže na papíře literalním jazykem lépe vysvětlit Klímovu motivaci, protože čtení dopisu měl přeci jen spojené i se vzpomínkou na pěkný večer, kterou si nechtěl kazit.:o Přiznám se, že některé ,,filmové´´ přidané motivy (jako groteskní schovávání se v hospodě přes bedny s lahvemi nebo opakovaný prvek s obcházením cesty)  jsem asi  ani nepochopil. Zaujaly mě ale některé stylistické pasáže Nové vlny (striptýz před oknem, pohled do jakési šedesátkové tančírny s mládeží), opakující se záběry na špízující ulici a  oslavovaná scéna s uličního výboru. Je to málo? Diskuze bude až potom. (25.05.2024)

Velmi dobrý a kvalitní film. Začátek sice nic moc, poměrně pomalé tempo, ale potom to stálo za to. Střet s takovýmhle člověkem je fakt k ničemu. Kačer to zahrál hodně přesvědčivě, byl dobře zoufalý, místy jsem se fakt hodně smál. I když ta režie byla taková obyčejná, přesto měl ten film spád a byl zajímavý. Pořád jsem čekal, jak to dopadne a dopadlo to, jak jsem si myslel. Střet s blbcem fakt nestojí za to. Dobrý příběh, dobré výkony, dobrá režie = další kvalitní snímek ze zlatého fondu československé kinematografie. (15.03.2009)

Neprávem přehlížená hořká komedie o tom, co může zavinit založení jednoho nevýznamného lejstra. Ztotožnění s hlavním hrdinou (ač ho hraje Jan Kačer) je velmi snadné a po chvíli budete jméno "Zátorecký" docela nesnášet. Krom povedeného příběhu zaujmou i drobné role Radoslava Brzobohatého, Jana Libíčka, nebo Jiřího Menzela. (22.02.2008)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)