The End of a Priest
Farárov koniec
Režie:
Evald SchormKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jan KlusákHrají:
Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jana Brejchová, Zdena Salivarová-Škvorecká, Jaroslav Satoranský, Vladimír Valenta, Helena Růžičková, Josefa Pechlátová (více)Obsahy(1)
V jedné malé horské vsi neměli faráře. Děda, bába a mladičká matka s nemocným dítětem v náruči se proto vypravili dolů do města, aby tam novorozence dali pokřtít. V sakristii kostela nalezli kaplana. Téměř násilím ho museli přesvědčit, aby provedl požadovaný úkon. A stal se zázrak – dítěti se ulevilo. Radost a vděčnost vesničanů neznala mezí. Zazněla zde nabídka, aby s nimi kněz odešel do hor, kde je ho víc potřeba. Kdo by tehdy tušil, že jde o pouhého kostelníka, který si převlečen do kněžského roucha zkoušel žehnací gesta? Protože jde o kostelníkovo životní přání, vydává se do hor, kde ho obyvatelé přijímají s radostí. Kostelník probudí v lidech nejen činorodost, ale vede je také k zamyšlení nad životem. Velký souboj však musí svést s místním kantorem, který je ztělesněním licoměrnosti… Námět na svěží komedii s prvky satiry a skrytého podobenství pochází z pera Josefa Škvoreckého. „Jeden má glejt, ale ve skutečnosti to učitel není, druhý glejt nemá, ale kněz to ve skutečnosti je.“ Tak charakterizoval Josef Škvorecký hlavní postavy filmu, který v roce 1968 natočil režisér Evald Schorm s Vlastimilem Brodským, Janem Libíčkem, Janou Brejchovou, Helenou Růžičkovou, Zdenou Škvoreckou a Josefou Pechlátovou. (Česká televize)
(více)Recenze (109)
Zlatá Palma - výběr ()
Jarmarečními písněmi podložený a proložený film představuje nesourodostí neseného sdělení a zvolené formy převrácenou verzí falešného faráře, jenž důstojným vzezřením a kultivovaným jazykem maskuje svou přízemní povahu. Schorm se naopak pokleslými prostředky dobírá závažné pravdy o zvulgarizované podobě venkova, násilně odstřihnutého od národních tradic. Podlézavost, prospěchářství a zbavování se zodpovědnosti pak pochopitelně nejsou výlučně vesnickými, ale celospolečenskými symptomy. Kostelníka vyčleňuje z indiferentní masy informace, která je nám (nikoli ostatním postavám) poskytnuta hned na začátku – najisto víme, že podvádí, čím bude nutně zatíženo posuzování všech jeho činů. Víme, že jím užívané fráze nesledují oblbující, nýbrž čistě egoistické cíle. Lidem nelže z vnitřního přesvědčení, pouze jim říká fráze, které mu s největší pravděpodobností pomohou udržet jeho výhodné postavení, což ho odlišuje od učitele, druhé postavy, která není jen komickou figurkou (pokud v záběrech na rozdíl od „vystupujícího“ Brodského také splývá s davem, pak kvůli své stádní povaze). Tito dva muži, zástupci dvou ideologických aparátů, spolu pak soupeří, kdo povede stádo. Zkázonosnost obou je srovnatelná. Farář-kostelník se ukáže být stejně nespolehlivým zprostředkovatelem informací jako debilizující rozhlas a televize a jeho úloha potlačovatele neřestí má dokonale kontraproduktivní efekt (podobně jako bezprostředně po představení nové stříkačky vypukne požár, začnou se krátce po kostelníkově příchodu dít nepřístojnosti). Mnohost příkladů nes(vé)právně uplatňované moci film motivicky zatěžuje a satiricky otupuje, ženy jsou zde za ovce (v lepším případě) a kritika důvěřivosti míří leckam, jenom ne do řad diváků, kteří se díky struktuře vyprávění mohou smát Brodského vychytralosti i neprozíravosti venkovanů, ale nejsou ponoukání k tomu, aby se smáli sami sobě, resp. systému, který uvažování v intencích „podřízený-nadřízený“ do jisté míry vyžaduje. Proto slabší 4. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, Adam Bernau, LeoH ()
Schormův konec? ()
Takový rozkošný morytátek s poněkud otupeným satirickým ostřím a ne úplně konzistentní metaforikou. Místy je to hodně zábavné, ale souběžný portrét modlářství a "stranickosti" jde tak nějak do ztracena a nakonec zůstává jen velice přívětivá vesnická atmosféra a opravdu výborná "šedesátková" sestava herců. Jinak v porovnání s dobovými vrcholy opravdu krotké a nekonfliktní. ()
Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní ()
Výjimečné zpracování Ježíšova příběhu velmi po lidsku. Příběh falešného kněze jako téma člověka, který na sebe bere úkol, na nějž nemá, ale po kterém hrozně touží. Scénář vycházející ze Škvoreckého frašky, inspirované notickou v novinách oznamující, že kdesi v Orlických horách skutečně tařka rok působil muž vydávající se za kněze, doznal pod Schormovým dohledem podstatných změn a jeho metaforičnost a alegoričnost je až zarážející. Vedle tohoto "vesnického" evangelia jde samozřejmě i o konflikt víry a "zdravého rozumu"; snímek, jehož poslední exteriéry byly nasnímány 20. srpna 1968, se tak stal labutí písní kulturního a politického uvolňování šedesátých let. Vlastimil Brodský ve své typicky nejisté roli je naprosto kouzelný, uznání si pak pochopitelně zaslouží i Jan Libíček, jehož latentně homosexuální postava vesnického "osvíceného" kantora tvoří Brodského kostelníkovi podařený protějšek. ()
Farářův konec má oslí uši. No to jsou mi věci. Ačkoliv si plakáty s džízsem po pokoji nevěším, film s takovouhle fazonou neměl jinou šanci než mě absolutně pohltit, uchvátit a nadchnout. ()
Farářův konec jsem měl zafixovaný jako jeden z nejpůsobivějších snímků československé kinematografie 60. let. Opakované zhlédnutí po letech ale výjimečný zážitek nepotvrdilo. Ze Schormova snímku se vyklubal "jen" solidní, naprůměrný kousek, který pozvedává přítomnost dvou velkých herců - Vlastimila Brodského a Jana Libíčka. Libíček exceluje v roli venkovského učitele a starosty obce v jedné osobě. Je to jedna z nejvděčnějších postav jeho předčasně ukončené, nicméně intenzivní a úspěšné herecké dráhy. Jeho kariérista, manipulátor a intrikán představuje tvář státní moci, kterou herec systematicky paroduje, ironizuje, vysmívá se ideologickým klišé, frázím a pokrytectví. Jeho protipól představuje sympatický kostelník, který spíš z nedorozumění než ze zlého úmyslu přijme post faráře v obci, kterou projíždí. Nová role, po které konec konců tajně toužil, ho postupně pohltí a falešný kněz se stává morální autoritou a protiváhou světské moci. Tohle východisko je hodně zajímavé, jenže vzhledem k potenciálu nevytěžené ani zdaleka tak, jak by si zasloužilo. Film je hodně nekonzistentní - na jednu stranu směřuje k pohodové komedii z českého venkova ve stylu kultivovanějšího Trošky, pro kterou jsou typické postavy typu hypochondrické svéhlavé babky. Na druhé straně se objevují ve scénách s kramářským divadlem a podivnými dohlížiteli-poradci alegorické motivy, které by se mnohem spíš hodily do nějaké intelektuální reflexe pro náročného diváka. K tomu připočtěte tragický konec, který se tluče s komickou příjemnou atmosférou, a ve výsledku máte snímek, který neví, čím chce být. Celkový dojem: 65 %. ()
„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ Půvabná satira, u které se člověk docela dost zasměje, ale přijde samozřejmě i na vážné chvíle, a to hlavně směrem ke konci (přestože ve vzduchu je cítit lehké dusno v podobě přítomnosti tajné policie už od začátku filmu). Divák fandí falešnému faráři, doufá, že nebude prozrazen a zároveň si užívá jeho mini-souboje s přísně ateistickým kantorem, stejně jako jeho denní utrpení v podobě vědomé svatokrádeže. Mě osobně nejvíce pobavila pasáž, ve které hlavní hrdina obírá babičku při Oku o pětníky a později hromadu cenností. Štval mě akorát celý ten jarmark, který zbytečně zdržoval od toho důležitého a pak postava Majky, která byla opravdu na zaškrcení. Líbil se mi naopak konec, i když smutný. Celkově hodnotím silnými 4*. „Ale já vám řeknu jedno. Ta stříkačka je tu proto, aby kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi! A jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato krásná naše stříkačka.“ – „Hoří, hoří!“ ()
Ne, toto ne. Poválečný Škvorecký je v naprosté rozluce se Škvoreckým potápkou a tudíž jednoduše nemohu. ()
Vlastimil Brodský a Jan Libíček excelují v poněkud cynickém podobenství odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Kdo je falešný a kdo pravý? Kdo co předstírá a proč? Komu máme co věřit a na koho si dát pozor? Před sedmačtyřiceti lety to šlo poznat stejně těžko jako dnes. "Člověk je v zásadě zlý..." ()
Úžasný film, který miluji! Nádherný Bróďa. Bábrdle k zulíbání. Krásné absurdity. Nezapomenutlené hlášky. ()
Ubohý kostelník, který si přeje být knězem. Prostý jako to boží hovádko a milovaný ve vesnici padesátých let, kde kněze nět. (Kam se asi všichni ztratili?) Jako Ježíš přišel na oslici, jako Ježíš byl sváděn na hoře ďáblem v podobě partijního, straně a jejím idejím oddaného učitele, jako Ježíš chrání padlou ženu, jako Ježíš nakonec zemře - vise před tím mezi dvěma lumpy, jedním polepšeným a jedním policajtem. Alegorie v alegorii: Výpověď o českých poměrech skrytá v alegorii o Ježíší, ukrytá v příběhu o kostelníku, jenž podváděl své farníky - ale vlastně tak nějak čistě a upřimně. To vše již poněkud překombinovaně zabaleno v tom, že jde o jarmareční hru předváděnou na jakési vesnické veselici. Herci: Géniální Brodský - prostý, dojemný, upřimný (Nejmilejší je ve scénách po mši - při udělovaní svátostí, kdy si jako věřící uvědomuje, že se dopustil svatokrádeže). Jana Brejchová nikdy nehraje mizerně a roli vesnické Maří Magdalény zahrála rovněž brilatně. Výborný Libíček v roli trochu patolízalského, trochu idealistického učitele, který však slouží ideji víc než lidem, třebaže je má tolik rád, jak dává častokrát najevo. Bohužel je má rád toliko, co ideje, ne v jejich ubohé skutečnosti. A kolem malost české vesnice - buranství a omezenost. Její obyvatelé věří a podléhají tomu, co jim zrovna kdo nakuká. Pro mě nejlepší český film šedesátých let a to je z čeho vybírat. ()
Nečekaně velmi vtipná a elegantní filmová anekdota usvědčující komunismus a jeho praktiky z vlastní absurdity. ()
Neuvěřitelně nadčasové podobenství fungující v každé době. Schorm nastavuje společnosti zrcadlo, které není ani trochu zkřivené. I když by se možná, ohledně záměny, mohla vybavit komedie Vrchní, prchni, o Revizorovi nemluvě, tak blíže má film k hořkým příběhům Formana (Hoří, má panenko) a Papouška (Homolkovi) či k módně zatracované venkovské trilogii Z. Trošky, která ukazuje pravou tvář nejen venkova. A samozřejmě hrabalovský konec. ()
Klasika v podání Evalda Schorma, našeho jistě nejoriginálnějšího filmového režiséra minulosti. Netvářil se prostě tak, jak potřebovala doba, ale zachytil pravdivý odraz doby na obyčejných lidech a jejich individuální komické i tragické životy. Dialogy kostelníka as. faráře s učitelem a předsedou komunistů jsou skvostem českého dialogového nebe u filmu.!!! ()
Farářův konec je po mnoha stránkách velice dobře zvládnutý film. Například se pyšní nádhernou kamerou, protože nemálo záběrů má velice poutavou a líbivou kompozici. O kvalitě hereckých výkonů snad nelze pochybovat. Brodský si zde hraje to své obvyklé, což není špatně. Velkého prostoru se zde dostalo Janu Libíčkovi, ten toho plně využil a vytvořil zde možná svou životní roli. Výhradu snad mám k osobě režiséra. Jeho pojetí kdy se realita mísí s fantastickými pouťovými výjevy mi ne úplně sedlo. Spívané vstupy dvou subret na mne psůobily vysloveně rušivě a protivně. Myslím, že zfilmovanému příběhu by více slušelo tradičnější pojetí. Ale to je hodně subjektivní názor a i přes mé výhrardy, považuji Farářův konec za velmi dobrý. ()
Decentně humorný film o falešném knězi, který způsobí v rané socialistické vesnici chaos. Je tu mnohem potřebnější jak rozhlas, stříkačka a další "vymoženosti", které mají lidi sbližovat. Brodský, Libíček, Brejchová, na ně radost pohledět. Záměrné paralely se životem Krista vcelku podařené. Dá se v tom najít mnohé, mně vadil ten crazy feeling Škvoreckého frašky. ()
Evald Schorm byl filosof na režisérské stolici. Jeho filmy bývají nadité významy, sofistikovaně pomrkávají po divákovi a zašifrovanou chytrostí přebíjejí ostatní své kvality. O Farářově konci to platí zvlášť. Je to laskavá komedie o kostelníkovi, co se vydával za kněze? Je to podobenství o totalitním režimu? Skryté převyprávění Ježíšova života v moderních kulisách? Je to fraška z vesnického jarmarku? Nebo snad do příběhu převedená polemika mezi komunismem a křesťanstvím? Je to tak trochu všechno z vyjmenovaného a ta přetíženost významy oslabila můj divácký zážitek. Snad při dalších zhlédnutích docením to, co jsem napoprvé nestačil pojmout. ()
Mám rád konfrontační humor s vhodnou dávkou životně prozíravé moudrosti, to Farářův konec dokonale splňuje. V prvním plánu chce bavit, ve druhém si s ironickým nadhledem vychutnává paradoxy doby i zdánlivé absurdity každodenního společenského života. Na věci pohlíží z více stran, následně je zlehčuje, zpřevrací a vynalézavě si dobírá realitu. Laskavá osudovost za přispění předurčené jízlivosti laškuje s každou neřestí a pokušením. Záblesky společenské sebereflexe odráží nespokojenost, nebouří v kritice, ale v hrátkách paradoxů. Antinomie protikladů je strhující ve svém postupném dávkování, alegorie dodávají rozporu osobitou podobu a konec je již plně v režii cynické krutosti života a jeho poslání. Hlavní postavou elegantní a životně smutné taškařice a reflexnímu odrazu života je kostelník Albert (vynikající Vlastimil Brodský), samozvaný vesnický farář. Jeho poznávacím znamením je tolerantní smířlivost, vychází z pohodlnosti i osobní nedokonalé zkušenosti. Role v masce se stává posláním, nedostatky v odstupu zlidšťují a chlácholí. Póza a dokonalé lidské vžití do role hry je podstatou skutečnosti i nadějnou vizí budoucnosti. Druhou polohou autority života je vesnický kantor (skvělý Jan Libíček), samozvaný lídr obce a budovatel světlých zítřků. Když osobní ambice přesahují schopnosti a charisma, stává se pokroková snaha se skrytou mocichtivou podstatou záludnou a nepředvídatelnou pro všechny lidské bytosti v širokém okolí. Uraženost a zneuctění osobních zásluh buduje budoucnost i proti všeobecné vůli a ochotě. Hrozí, mstí se a s překvapením pozoruje drolící se přeludy mámení a vlastní zodpovědnosti. Hlavní ženskou postavou je Majka (dobrá Jana Brejchová), lehkomyslná utěšovatelka osamělých mužských duší a těl. Bezprostřednost je odzbrojující i kontraproduktivní. Výraznou postavou je svébytná babička (velmi pozoruhodná Josefa Pechlátová), nemohoucí stařenka. Znuděna osamělostí se hystericky dožaduje pozornosti. Zde vzal Troška svůj vzor do Slunce, sena, a nelze se mu divit. Důležitou postavou je Bílý biskup (velmi dobrý Martin Růžek), světská spravedlnost v podobě šokované autority duchovního směrování a víry. Symbolickou postavou je Jan Páně (velmi zajímavý Václav Kotva), slaboduchý vesnický prosťáček. Představitel bezmezně oddané víry v horlivosti vše vidí v předurčenosti a očekávání konečné spásy. Z dalších rolí: žárlivá a nedočkavá nevěsta Anna (zajímavá Zdena Salivarová-Škvorecká), její bránící se nastávající Toník (velmi zajímavý Jaroslav Satoranský), typicky ovlivnitelný vesnický hospodář a Annin otec (Vladimír Valenta), jeho manželka (sympatická Helena Růžičková), doprovázející Černý biskup (Gueyu Cheick), symbol absurdní tragikomedie života vandrák Lojza (pozoruhodný Vladimír Jedenáctík), bedlivě sledující a na vše připravený policejní hejtman (zajímavý Jiří Lír), principál svérázné pouťové atrakce (příjemný Pavel Bošek), jednoznační a strach nahánějící pozorovatelé (zajímaví Jiří Hartman, Pavel Landovský, Karel Bělohradský a Petr Kopřiva), či s kostelníkem nespokojený farář (Jiří Roll). Farářův konec není čistokrevnou společensko-politickou satirou, sarkasmus je prostředkem ke zvýšení účinku protikladu. Zábava je uvážlivě cynická, neslibuje, pouze poodhaluje a vysmívá se. Zaslepenosti ničíme sami sebe navzájem. Morálka společenská v císařových nových šatech. () (méně) (více)