Každý den odvahu

Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. (19.03.2017)

Jsou filmy, u kterých nevíte pár dní po shlédnutí, o čem byly. A pak jsou filmy, kdy na tuhle jednoduchou otázku nedokážete odpovedet ani v prubehu sledovaní. A to je přesně případ Schormova filmu. Právě v tom tápání hlavního hrdiny, který umí všechno, ale nedělá nic, je zakopaný onen kritický pes. Skutečně dokonalá výpověď o beznadějnosti doby, kdy padly vybásněné ideály let 50. a ještě nepřišlo šedesátkové uvolnění. Evald Schorm je zručný režisér. Neustále divákovi znesnadňuje orientaci v tom, kde se postavy zrovna nacházejí a jak dlouhá doba uplynula ve fikčním světě od scény poslední. Nevysvětluje a hodně toho nechává na domyšlení divákovi (smrt Abrahámova kouzelníka). Je vidět, že herci většinu doby "formanovsky" improvizovali dialogy. Každý den odvahu je dost nedivácký snímek, o dnes těžko představitelných problémech, což ho odsuzuje k roli nedoceněné šedé eminence Nové vlny. (12.03.2010)

Jeden z velmi mála novovlných snímků, který mi bohužel nesedl. Ke konci se to tváří strašně osudově, hlavní hrdina jakoby procházel morální krizí a vystřízlivěním z pozvolného příchodu společenských proměn, ale je to všechno jen v takových náznacích, které mě jenom zlehka líznuly. Vůbec postava, kterou hraje Jan Kačer, je hodně strnulá, jediný emoce vzbudí pouze scéna v hospodě v závěru a to je málo. Nasralo to potentáta Novotnýho, to zahřeje, ale jinak …. na takový ´Tři přání´, podobně demaskující kousek, se to absolutně nechytá, a ty tu byly o šest roků dříve. Evald Schorm prostě není moje krevní skupina, i jeho nejslavnější ´Farářův konec´ mě minul velkým obloukem. (07.07.2023)

Vlastně dost nepříjemný film s ještě nepříjemnější a nesympatickou hlavní postavou, která tak nějak neví co chce, ale jde si za tím zarputile. V tomhle ohledu před Kačerem klobouk dolů, pojal ho dobře. Film bez záblesku pozitivity, bez špetky pozitivního světla. Film vedlejších postav a rolí. Skvělý kočky nenávidějící děda, neméně skvělá Jirásková, i ten Abrhám pobaví (hlavně když huláká z okna). No a Brejchová je kapitola sama o sobě, ta měla neskutečnou jiskru. (19.04.2016)

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos (06.07.2015)