Chodba šoků

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)

MFF KV 2011. Mé první setkání s panem režisérem Samuelem Fullerem v rámci jeho pocty na letošním karlovarském festivalu. Novinář se nechá dobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny, aby vyřešil vraždu, i přes úpěnlivé prosby své krásné přítelkyně, aby to nedělal, že si tu zahrává s nebezpečnými silami. Novinář Johnny, tvrďák, nad tím jen mávne rukou, protože přece ví, co dělá. Opravdu? Zajímavý snímek z prostředí psychiatrické léčebny. Vtipný i závažný zároveň. Někteří blázni si mě získali - nejvíc asi tlustý spolubydlící, neustále zpívající árie či maník žijící v dobách občanské války, probíhající samozřejmě pouze v jeho hlavě. Některé pasáže mě ale připadaly zbytečně dlouhé a tolik mě neoslovily (například ta řešící otázky rasismu). Film se mi líbil, i když škoda, že se jeho jiskra postupem času trochu vytratila, přesto hodnotím mírně nad průměr. (06.07.2011)

Rozbieha sa to trochu pomalsie, ale postupne to chyta pod krkom a vsetko paradne vygraduje skvelym zaverom. Obcas skutocne neprijemne, napinave a temne. Funguje to ako detektivka aj ako psychologicky film so silnou myslienkou. Velmi som si to uzil. Jeden z top titulov z psychiatrickej liecebne. 9/10 (01.06.2020)

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - TRIBUTE TO SAMUEL FULLER - Pocta Samuelu Fullerovi (Shock Corridor / SHOCK CORRIDOR / Chodba šoků) - Námět velmi zajímavý, zpracování již tolik né. Vše mi přišlo totiž dosti přehnané a proto nevěrohodné... - 6. 7. 2011 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 60% (09.09.2011)

Nadčasové podobenstvo zakomponované do reálnej príbehovej kostry. Muž hľadá skrytú pravdu o svete, tu zhmotnenej do prípadu neobjasnenej vraždy. Dopracovanie sa investigatívca k záveru je spracované znepokojivou, divokou a zároveň svojrázne humornou formou. Oko a ucho diváka vytrháva z pokojného sledovania práce reportéra v utajení striedanie rôzne spracovaných expresívnych obrazov "syndrómov doby". Občianske nepokoje, infantilizmus, operné árie na upokojenie rozháranej duše a vnucovanie sa. Nejde o reálny obrázok psychiatrickej liečebne. Fuller servíruje súbor spoločenských tráum, ktoré spätne pôsobia aj na nezúčastneného jedinca, sledujúceho iné ciele. Nakoniec v tomto svete rušivých obrazov beznádejne uviazne. Otázne je, či vplyvom podobne expresívne podávaného spravodajstva masmédiami sa spoločnosť postupne už dávno netransformovala na množinu prevažne katatonických schizofrenikov, automaticky opakujúc jednotvárne monotónne pracovné úkony, popri sústavne znižovanej voľnočasovej aktivite, sprevádzanej však občasným prevzatím ceny za nejaký výkon a záchvatmi bezcieľnej zúrivosti. (11.09.2013)