After Life

Na člověka po vlastní smrti čeká jediný úkol: vybrat si jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou mu zaměstnanci jakéhosi "posmrtného úřadu" natočí a kterou si jedinou bude dále pamatovat. Atraktivní námět, ale dogma zpracování Afterlife je strašné, nutí postavy pronášet nesmyslné dialogy, děj v podstatě neexistuje a atmosféra nulová. Povolání - výroba "švédovaných" vzpomínek je stejně zbytečné jako sám film a nejhorší je, že se snaží při tom tvářit vážně a důležitě. Btw: jestli tohle je posmrtný život, tak mě čeká peklo, které bude trvat déle než 2 hodiny. 30 % (17.11.2008)

Ešte pomerne vidno, že sa režisér zatiaľ iba hľadal, a to vo svojom v poradí druhom celovečernom snímku, v ktorom sa predovšetkým vyžadovala čo najväčšia trpezlivosť zo strany diváka, aby sa skrátka pripravil na poriadnu spŕšku nekonečných dialógov medzi týmito jednotlivými postavami, až sa to pomaly stávalo naprosto vyčerpávajúcou vlastnosťou tohto počinu... • Síce sa úplne nestotožňujem s tým, že to zároveň bolo i mojim hlavným zdrojom celkovej vyčerpanosti (no, vôbec nemôžem poprieť zrovna ani to, ako som sa strašne tešil na záverečný gong, ktorý vari definitívne oznamoval koniec!), ale som si jednoznačne istý aj v tom, že táto ranná "kore'edovka" , i napriek svojej「mimoriadnej ukecanosti」, mala niečo do seba, i keď sa v podstate neustále krútila zôkol-vôkol intenzívnych rozhovorov v akejsi『posmrtnej agentúre』, áno, vďaka tomu sa práve toto kinematografické dielko, následne posunulo i do ďalšieho rozmeru, a to nielen snáď iba kvôli samotnému dojmu, ako by ste sa proste pozerali na「film vo filme」, čo je tiež ďalšou pridanou hodnotou navyše, konkrétne v tejto vízii, ako si ju vtedy predstavoval v súčasnosti renomovaný Hirokazu Kore'eda. • Totižto, aby som počas písania svojej recenzie,『nechodil iba okolo horúcej kaše』, tak predsa čosi viac načrtnem i zo samotného diania, ktoré disponovalo duchovnou charakteristikou, aj keď to tak akosi ani spočiatku nevyzeralo, že sa už nachádzame niekde mimo nášho chápania (trojrozmerného priestoru), akurátne zrejme myslíte na to isté, čo má taktiež recenzent na mysli, pravdaže v tom prípade, ak ste o týchto súvislostiach aspoň trochu presvedčení, tak sa k nim nakoniec rovnako prikloníte, že by sa potom mohli odohrávať v takejto podobe... • Áno, tým vlastne dosť naznačujem najmä to, že všetky tieto postavy sú už po smrti, a na tomto špecifickom mieste, ktoré som pomenoval o pár riadkov vyššie, čiže na akomsi medzistupni, sa každému z nich budú postupne premietať hádam tie najcennejšie spomienky, na aké si len (ne)spomenú, aby mohli s nimi pokračovať rovno do「posmrtného života」. A od toho sú mimochodom títo sympatickí pracovníci, aby týmto sympatickým zosnulým s tým pomohli. • Osobne som tejto myšlienke určite naklonený, no súčasne s tým rozdielom, že by som ale uvítal oveľa pútavejšie spracovanie, než akurát to, ktoré sa momentálne snažím (o)komentovať. Povedzme, filmových možností, by k priamej dispozícii aj boli, len ich treba smelo vyhľadať...? (25.03.2023)

Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. (31.05.2015)

Úplny opak režisérovho predchádzajúceho filmu. Dlhé zábery vystriedalo množstvo strihov. Zo širokých panorám sme teraz detailnejší. Namiesto ticha tu máme nepretržité dialógy. Namiesto lyrickej chladnosti tu máme množstvo emotívnych etudiek. Film je skĺbením dokumentárnych hovoriacich hláv, metafilmu - točia sa tu totiž filmy - a prvky fantasy. Tie posúvajú samotný príbeh na inú úroveň. Je to akési zamyslenie sa nad smrťou, hodnotou života a tiež toho, čo príde potom. Bez efektov, veľmi komorný, zato vypovedajúci o všetkých dôležitých veciach, čo vás s touto témou napadnú. Korééda natočil perfektné dielo so silným emotívnym nábojom a dôležitou autorskou výpoveďou. (26.12.2014)

Když člověk zemře, putuje do takového velkého domu obklopeného přírodou. Tam je mu přidělen pracovník, jehož náplní práce je dotyčného zemřelého dovést k tomu, aby si ze svého života vybral jednu jedinou vzpomínku. Na to má tři dny. Poté se pracovníci pokusí vybrané vzpomínky natočit a tím zvěčnit.. a právě s touto jedinou vzpomínkou potom zemřelí odchází na věčnost. ____ Po všech těch fimech (co jsem v poslední době viděl), které sázejí nebo alespoň částečně spoléhají na vizuální stránku, je Wandafuru Raifu milým a křišťálově čistým osvěžením. Odehrává se především v tom domě, ten je zařízen velmi skromně a vypadá jako z (cca) 50. let. Žádné velkolepé scény, nečekané zvraty, superkoncentrace emocí... Film si plyne pomalu, svým vlastním tempem, přesto vtahuje člověka dovnitř, uklidňuje ho a obohacuje vnitřní pohodou. Takže vůbec nevadí, že se dá snadno odhadnout, jak se bude vše vyvíjet, a to téměř až k samotnému konci (ten, pravda, jsem ne zcela "uhádl"). K zajímavému a milému příběhu si přičtěte velmi dobré a především přirozené herce a jistou režii...a nemůže vyjít než výborný zážitek. 90% (16.03.2005)