Štěstí

Pokud si dobře vzpomínám, uvádí Sigmund Freud v některém ze svých textů příklad "štěstí", které pocítíte tehdy, když vám za studené noci vyleze palec u nohy z pod peřiny a začne mrznout a vy si jej zastrčíte opět pod peřinu. Tím ovšem nechci "štěstí" v Solondzově filmu nijak zlehčovat. Jsou to zkutečná štěstí. Zde na poli sexuality, ale podobná jsou i v oblasti osobní kariery, byznysu či politiky - zde jsou ovšem nejpatrnější. Je pravda, že ještě před padesáti lety by byla jen málo myslitelná, ale to jen proto, že na ně nebylo v rámci boje o existenci dost času. Dříve se "štěstí" uskutečňovalo rychle a brutálně. Zde máme čas se v něm nimrat, a díky tomu i něco poznávat a poznané s něčím srovnávat. Rodinu Jordanovu a osoby, které s ní přicházejí do styku, nevidíme jako absurdity nebo extrémy, jsou součástí běžného toku života. A navíc: budoucnost se neptá, co bylo reálné a co virtuální, zůstává jen "štěstím" nasládlá pachuť života. Sám si o významu štěstí dle Todda Solonze ani dle svého života moc nemyslím. Raději zpět k Freudovi, který chtěl zřejmě říct, že štěstím je okamžité odstranění tělesné či duševní bolesti - nic nad to. Pokud vás dneska nebolí zub, máte štěstí. A pokud ano, budete ho mít, až vám ho zubař vytrhne. (17.07.2021)

Totální ujetost kterou už si dneska v Americe asi málokdo troufne natočit a tak tyhle prasárny dostáváme už jen od rusáků a ukrajinců. Film na kterej se rozhodně musíte dívat sami a i tak si budete říkat proč to kurva děláte. Je to celý naprosto super zahraný s postavičkama který jsou jedna šílenější než druhá, máme tu Sýmura kterej se baví tim že volá náhodnejm ženskejm z telefonního seznamu a honí si u toho péro, toho zase balí tlustá sousedka která je jim posedlá a má pár zajímavejch informací o tom co se stalo s nočním hlídačem Pedrem, Sýmur zase dochází k psychiatrovi kterej se baví tim že si na parkovišti u sámošky honí péro u časopisů s malejma klukama a sem tam vojede kamaráda jeho malýho syna kterej se ho neustále ptá na věci jako CO TO ZNAMENÁ UDĚLAT SE a nebo MĚŘIL SIS NĚKDY SVŮJ PENIS. Psychiatr má za manželku rádoby drbnu jejíž ségře se v životě moc nedaří a jejíž druhý ségře se naopak daří tak moc až jí to sere. Jejich máma zase každýmu na potkání tvrdí že se rozvádí se svým manželem i když to neni pravda a navrch se ještě cpe práškama jako by to snad bylo bonpari. Člověk se až musí smát do čeho všeho se tvůrci odvážili jít :DD Jak jsem říkal neni to film pro celou rodinu a jestli to uvidíte někdy v televizi a doma se na to někdo bude koukat tak radši utečte hodně daleko :DD (02.03.2014)

Na americké poměry neobvykle otevřený film, nabízející několik dějových rovin, které se místy prolínají nebo alespoň dotýkají. Herecké výkony vesměs méně známých tváří jsou vynikající, hlavně ten kluk, co hraje psychiatrova staršího syna, tak ten je fakt dobrý. Celkový dojem z filmu mám více než dobrý, nečekal jsem nic světoborného, ale opak byl pravdou. (13.08.2002)

Povedená komedie o sexu, u které se necítíte trapně ani za sebe a už vůbec ne za scénáristy, režiséra atd. V podstatě téměř povídkový film, jehož součásti ale drží překvapivě skvěle pohromadě. A pak tu hraje Donna z Twin Peaks (i když je pravda, že dokud jsem si to neověřil, nebyl jsem si příliš jistý, osm let je osm let.) (24.04.2003)

Tak moje dřívější zhlédnutí Života za časů války se mi opravdu vrátilo jako bumerang, protože některé z postav využil Solondz právě už ve Štěstí, a to nejen totožných jmen, ale částečně i typů charakterů, takže to bylo místy jako neustále se vracející déja vu (naštěstí ve „starší“ verzi bylo využitou mnohem větší spektrum podivínů). A také atributy Života odpovídají těm ve Štěstí (znovu vládne absurdita), jen jsou propracovanější, vypointovanější, rozhodně jsem se podstatně víc bavil (nejvíc asi u scén s psychiatrem, ať už to bylo jeho „zaujaté“ poslouchání pacienta, vlastní způsob terapie či dobře mířené otcovské rady synovi; dost často pomohla i harmonická hudba nehodící se do daných situací). A přibylo i více cynismu (nikým nepostrádaný kolega Andy) a rytí do všech těch pokrytců (kteří přitom mají své vlastní úchylky, kostlivce ve skříni) a všemožně se přetvařujících jedinců (společnému posezení dvou „dokonalých“ sester se stejně tak „skvělým“ životem se snad ani nejde nevysmát). Na druhou stranu nechybí ani vyloženě vážné scény, které jsou trochu jako pěst na oko a kvůli nim pak film působí poněkud nekompaktně. Proto dávám pouze slušné 4*. „Co by se stalo, kdybych mu sehnal...profesionálku, chápeš?“ – „Profesionálku?“ – „Děvku. Co by ho to mohla naučit. Pro začátečníky, chápeš...zaučit ho.“ – „Ale, Joe...je mu jedenáct.“ – „No jo, máš pravdu. Máš pravdu. Už je pozdě.“ (22.07.2014)