Institute Benjamenta, or This Dream People Call Human Life
Institut Benjamenta oder Dieser Traum, den man menschliches Leben nennt
Obsahy(1)
Režisérský tým identických dvojčat, bratrů Stephena a Timothyho Quayových, kteří mimochodem v roce 1984 natočili krátkometrážní animovaný film na počest Jana Švankmajera, přináší českým divákům pozoruhodné surrealistické drama pro fajnšmekry. V jeho středu stojí Jakob Von Gunten, který přichází do prostředí kafkovsky laděného Institutu Benjamentových, kde bratr a sestra vyučují, jak být co nejlepším sluhou. Používané metody jsou sice absurdní a ne zcela pochopitelné, jeden efekt ale mají – Jakob se do své učitelky, Lisy Benjamentové, po čase zamiluje. Jejich sbližování se však jakýmsi záhadným způsobem podepisuje na ženině zdravotním stavu. A bratr Lisy, Johannes, který má sklony k incestnímu chování, začíná chápat, odkud vítr vane. Scénář tohoto pozoruhodného, mnoho otázek vyvolávajícího dramatu vznikl dle předlohy švýcarského autora Roberta Walsera, snímek se pak může pochlubit cenami z festivalů v Locarnu, Stockholmu a z portugalského Fantasporta, kde obdržel zvláštní uznání poroty. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Moje oči a fantazie zažila při sledování pár orgazmů. Ale k lepšímu pochopení filmu jako celku by mi určitě pomohlo ještě jedno shlédnutí. Úžasná kamera a režie a fantazie tvůrce je obdivuhodná. Opravdu film jako sen. Podle mě je film o nenaplněných touhách a vášních jedné ženy a vše okolo ní (škola) je jen reálná vizualizace jejího vnitřního světa. A zároveň se ona snaží tento svůj svět využívat a hledá v něm útěchu ač nenachází. Občas bych tvůrcům "oficiálních textů" nafackovala. Je to opravdu urážka filmu. ()
Filmové snové zjevení bratří Quayových je jedinečným dílem, které je jistě filmem hraným, ale i tak balancuje na hraně a pracuje hojně s prvky animace. V souvislosti se surrealistickým světem klaustrofobního prostředí institutu pro výchovu sluhů se často užívá adjektiv "kafkovský" a podobně, což je zcela jistě pochopitelné, ale je třeba mít na paměti, že film vychází z prózy Roberta Walsera, na což nás upozorňují již úvodní titulky, spisovatele který byl Kafkovým současníkem, z literárního hlediska snad předchůdcem, jen mu dějiny literatury nebyly tak nakloněny. Na rozdíl od Kafkova díla se tomu Walserovu tedy dostalo aspoň jedné zdařilé filmové adaptace, která neredukuje složitý modernistický text jen na nějakou vnější pasivní podívanou, ale velice tvůrčím způsobem přistupuje k obrazu v kombinaci s působivou hudbou (disharmonické smyčce, jazzové prvky, zejména pak zpěvy studentů) a tvoří tak svůj vlastní způsob umělecké manifestace se snahou interpretovat literární předlohu, aniž by na ní jen suše parazitovala. ()
Jak je ta naše existence mlžná. Jak jsou ty představy zítřka naivní. Nikoliv snění, ale realita. Sehnutí, vysmívající se potajmu ostatním, chudí duchem na povrch, bezduší uvnitř. A kolem se jako had z ráje omotává touha těch ostatních, těch jiných, být součástí, ale zároveň naprostý odpor, snad až pudový odpor, mít s tím cokoliv společného. Protože existence, ta obyčejná, je tak... obyčejná. A přesto v ní lze nalézt poklady, ke kterým jde upřít zrak. Jen je smutné, že je to pouze klam a faleš, předstírání. Tento svět je pláčem těch jiných, pláč nad nesmyslností malosti. ()
Bohužel si film už moc nepamatuju - mám pocit, že bych mohl dát i pět, ale nechám to tak. Mladý muž se přihlásí do školy pro sluhy, kterou vede podivínský pan Benjamenta a jeho sestra. Rozehrává se spleť surrealisticko-absurdních událostí, které ale nejsou odlehčené ani špetkou humoru (snad jen takovými detaily, jako skleněná baňka s jelením spermatem s dvěma malými trubičkami pro nasávání vůně). Tíživá kafkovská atmosféra, inspirace Švankmajerovou poetikou. Zajímavý závěr. ()
Ústřední budova školy pro sluhy se optikou bratří Quayů stává labyrintem nezmapovatelných rozměrů, v jehož mrtvolných zaprášených interiérech se identita člověka opakovanými úkony mění na stroj zbavený osobnosti. Respektive takový je záměr oné instituce, který ovšem nahlodávají potlačované tužby a pudy všech přítomných, v čele se sourozeneckým párem pedagogů. Quayovi staví vyprávění své surreální pohádky kolem mýtu vyvoleného. Ten ve zdejším případě má být dokonalým sluhou, ovšem přivede zkázu institutu, ale také osvobodí sourozenecký pár jeho vedoucích z okovů věčné služby pro službu. Zmíněné dějové linie se ale jen chvílemi vynořují jako záblesky racionality ze snu utkaného tvůrčím duem melancholických vetešníků, které na shromážděných objektech fascinuje patina zániku, ale také jak v interakci s živým ještě více chřadnou a vyjevují svou mrtvolnou podstatu. "Institut Benjamenta" tak může diváka navrátit až do vlastních vzpomínek na zašlé interiéry dospívání. Evokuje emoce zažívané při prázdninovém prozkoumávání zákoutí starého babiččina domu, kde všechny zatuchlou patinou pokryté objekty vyvolávají současně strach i hypnotickou fascinaci. Ačkoli by si samozřejmě film z podstaty zasloužil co největší publikum, nakonec byla unikátní projekce v kině Aero, jehož velký sál hostil jen hrstku osamoceně rozesetých diváků, tím naprosto ideálním prostorem, kde "Institut Benjamenta" dokonale vyzněl. Částečně také proto, že se jedná o film, u kterého se má podřimovat, protože skvěle stimuluje snící mysl a také je tak krásné se do něj probouzet a rozhlížet se, kde zrovna jste. ()
Galerie (7)
Photo © Zeitgeist Films
Reklama