Pan Vok odchází

Nemyslím, že kritika na adresu Martina Růžka a jeho ztvárnění role pana Voka je zde do takové míry oprávněná. Pravda je, že Růžek není Kopecký a jablko není hruška. Je otázka, do jaké míry je vhodné představovat stárnoucího (zdůrazňuji "stárnoucího") pana Voka jako humorem oplývajícího milovníka tak, jak ho (ještě mladého) trefně a nádherně herecky ztvárnil M. Kopecký ve Svatbách pana Voka. To by spíš mohli posoudit dnešní historikové znalí skutečných faktů o Petru Vokovi a ne běžní neznalí diváci. Jisté je ale jedno. Každý, kdo svůj mladý život prožije přebujarým a nevázaným způsobem pak na stará kolena dochází na to, co mu mládí nenapovědělo. Totiž na to, že život není jen to pozlátko a zábava, ale především zodpovědnost a všechno to, co se na ni váže. Takový člověk obvykle při všech těch svých známých z mládí zůstává na stáří sám a opuštěn. A na to dochází ve svém stáří i pan Petr Vok z Rožmberka. /Možná bylo chybou uvádět u tohoto titulu označení komedie. Zklamaná očekávání diváka pak vyvolávají neoprávněnou kritiku. Ale jiný žánr, kam tento film zařadit mě nenapadá./ (odkaz na komentář Monolog) (01.11.2008)

Tady nejde o to, jak si pan Vok užívá, lidičky. Tady jde o to, jak se srovnává se životem zvolna se chýlícím ke konci mílovými kroky. I když to není tak rozpustilý, zábavný nebo hýřičský jako první díl, je to podle mě mnohem hlubší. Taková ta melancholie starýho člověka, kterej po životě prožitým způsobem, jakej si na začátku vybral a vždy považoval za nejlepší, ale dnes vidí, že nic horšího není, protože po něm nic nezbyde, ta melancholie je krásná a smutná a přímo z tohoto snímku sálající. Myslím, že Kopecký by tuhle roli ani hrát nemohl, protože z něj vždycky, až do smrti v každé roli ta energie přímo zářila, ale pan Vok je unaven, starý, nemocný a zklamaný a zničený životem. Co ho dříve bavilo a bylo důvodem jeho života, to mu dnes jen bouří nitro a rozviřuje bolestivé vzpomínky. Ví, že brzy umře a kromě několika pikantních historek nic nezůstane jako upomínka, žádný dům, strom ani syn. A Martin Růžek ho hraje opravdu dobře, ne jako do konce života hýřícího "vilného" staříka, ale jako trosku zvolna se smiřující s osudem nicky, jakou jsme vlastně my všichni. (29.04.2006)

Nebylo velkým štěstím měnit přestavitele hlavní postavy. Miloš Kopecký vtiskl Vokovi svou pečeť příliš okatě, ústřední postava byla alfou a omegou, proto opravdu nedobrou volbu dostal film už do vínku. Myslím, že režisér si toho byl dobře vědom a snažil se posunout ztvárnění Voka do pozice stárnoucího, skepsí nahlodaného leč životem zmoudřelého šlechtice, srdcem chrabrého a duchem bodrého. Melancholie se podařila, humor už méně. Škoda. (03.11.2008)

Ušetřím si práci s hodnocením, protože monolog mi ho asi psal přímo z mozku. Jen to napsal daleko líp, než bych to asi zvládl sám. Důvod, proč tomuto velice dobře udělanému filmu, ať už jde o herecké výkony, scénář či kameru nedám vyšší hodnocení je ten, že se pořád nemůžu srovnat s tím, jak naprosto šablonovitě je Vok i císař, zobrazován. Jeden jako vilný požitkář, druhý jako pomatený monarcha. Naštěstí to není tak nesnesitelné jako v Císařově pekaři, tady to do značné míry otupuje ta melancholie blížícího se konce života, ale i tak je to vůči těmto dvěma velikánům naší historie skoro zločin. (07.11.2008)

Jedna hvězdička za oblíbeného Martina Růžka v roli posledního Rožmberka a ta druhá za kladnou zmínku mého také oblíbeného (ač zde by spíše bylo adekvátní užítí slova milovaného) Záviše z Falkenštejna a kritiku jeho nečestného zajetí na Pražském hradě českým králem Václavem II. (přičemž pohnutý osud téhož okouzlujícího českého šlechtice týž režisér Steklý tak ráčil sprasit (či snad zprasit?) ve Hře o královnu). Jen tak mimochodem, když jsme loni byli na výstavě o Rožmbercích, pořádané u příležitosti 400 let od úmrtí právě Petra Voka, tak jsme až žasly (my holky), jak mu moc byl Růžek podobný. (28.05.2012)