Faust
Režie:
Jan ŠvankmajerKamera:
Svatopluk MalýHrají:
Petr Čepek, Jan Kraus, Vladimír Kudla, Antonín Zacpal, Pavel Marek, Viktorie Knotková, Jaroslava Zelenková, František Polata, Petr Meissel, Josef Fiala (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Pokus o aktuální výklad Faustovského mýtu. Faust, náhodný člověk z davu, je manipulován celým dějem, vžívá se do role Fausta až do hořkého konce. (oficiální text distributora)
Recenze (124)
Vrstvení krásných nesmyslů, jak to uměl jen Švankmajer. Na můj vkus by to sice mohlo být klidně kratší, a asi by se mi to víc líbilo, kdyby se to více drželo Goetheho, ale to jsou jen čistě osobní dojmy. Bavily mě tam ty záběry dobové Prahy, jakož i výskyt mladého Krause a herecký výkon Petra Čepka, který pak bohužel předčasně zemřel, je ho škoda, byl to úžasný herec. U mnoha scén jsem si říkal, že muselo být strašně pracné to natočit, možná o to víc obdivuji nasazení celého štábu, protože podle mě nejspíš jen samotný Švankmajer věděl, co chtěl tímto filmem říci; tento dojem mám ostatně z většiny jeho filmů, že tam vše má své místo a nic tam není náhodné, ale přitom to dokonale vzdoruje nějakým pokusům o interpretaci. A tak tam podle mě každý může vidět něco jiného, a i v tom je to hezké a zajímavé. Není u nás druhého tvůrce, jako je Švankmajer, a osobně shledávám tuto kombinaci hraného, animovaného a loutkového filmu jako zcela neodolatelnou, spousta nápadů v tom filmu je prostě kouzelná, a ten film tolik překypuje tvůrčí invencí, až se mezi dobovou produkcí tyčí jako solitér, který dalece překonal břehy provinčního rybníčku a směle by se mohl pouštět kdekoli na světě, což bych mu jen přál. ()
Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%] ()
Tvorbu Jana Švankmajera divák pozná pravděpodobně velmi snadno. Výtvarník, animátor i filmový režisér a scenárista. To vše jde k tomuhle specifickému umělci přiřadit. Velkou dobu autor krátkých filmů jako Jídlo nebo Konec stalinismu v Čechách časem vytvořil i filmy celovečerní. Po jeho celovečerním debutu Něco v Alenky poté v roce 1994 následoval snímek Lekce Faust, kde byl Petr Čepek tak skvělý, že za svůj výkon získal Českého lva. Jen je smutné, že se předání ceny nedožil a ve věku 54 let v roce 1994 zemřel pár dní před premiérou filmu. Lekce Faust je inspirována mýtem o Faustovi, vědci, který podepsal smlouvu s ďáblem. U tvorby scénáře poté Švankmajer čerpal z různých zdrojů: Divadelní hry Johanna Wolfganga Goetheho i opery Charlese Gounoda. Klasický mýtus poté obohatil moderním zasazením a především svým vizuálním stylem. Lekce Faust tak kombinuje hraný film se stop motion animací, loutkami i pixilací. Vznikla neskutečně osobitá, funkčně děsivá a především očividně surrealistická záležitost, která udělá dost slušný obrázek o svém tvůrci. Lekce Faust je právem brána jako jeden z nejvýjimečnějších českých filmů od pádu komunizmu. A to nejen díky naprosto skvělému Petru Čepkovi, kdy především jeho hlasový projev v několika rolích má tu neskutečnou sílu. Je ukázkou toho, že jde vzít nějakou dávno mnohokrát zpracovanou legendu a přesto díky specifickému podání vytvořit zcela výjimečnou záležitost. Správná mrazivost během sledování filmu nejde jen z tak trošku správně nepříjemného vizuálu, ale především i díky neskutečně silnému zvukovému zpracování, kdy se zvukem pracuje takovým způsobem, že může husinu nahnat téměř prakticky druhý zvuk. A nejen, že Lekce Faust bere základ ze své předlohy, ale ještě navíc ho zasahuje do moderního světa a přidává mu téma navíc - manipulace a též to, že v té manipulaci člověk není pravděpodobně sám. A hned po jeho pádu může nastoupit další nešťastník, kterému se nevyhne podobný osud. Lekce Faust střídá herce i loutky, stop motion animaci i pixely a přesto v tom funguje jistá konzistence. Švankmajer totiž vzal předlohovou legendu o Faustovi a základní kameny povídky převedl do svého specifického podání. Náhodný kolemjdoucí se v podstatě stává loutkou ve hře, kde se má stát novým Faustem. Skrze neskutečně propracované vizuální podání dohromady vzniká skutečně přitažlivá záležitost, která je navíc do jisté míry zároveň skutečně tak trochu děsivá a dokáže snadno navnadit pocit, že hlavní myšlenku přeci jen podařilo divákovi dodat. Po druhém zhlédnutí se dá do jisté míry pochybovat nad tím, že Lekce Faust po prvním vidění ztrácí tu úplnou výjimečnost, která by filmu zůstala i po několika dalších zhlédnutích. I přes hodinu a půl možná tempo není úplně nejideálnějším. A to využití loutek je chvílemi až příliš zvláštní. Přesto byste ovšem skutečně nejspíše našli jen málo tak výjimečných českých filmů za posledních 30 let a to především díky práci samotného Švankmajera. Petr Čepek sice svět českého filmu opustil ve věku 54 let, v rámci Lekce Faust se ovšem rozloučil tím nejlepším způsobem...... () (méně) (více)
Pidluke, padluke - a už tu je, a už tu zas není. Když v roce 1976 vyšlo souborné vydání třech středověkých loutkových her "Johannes doktor Faust – Jenovéfa – Don Šajn" s ilustracemi Jiřího Šalamouna, byla to jedna z mnohých inspirací nejen pro nás, ale zřejmě i pro Jana Švankmajera. Faust, který proniká celými dějinami literatury i filmu, je tématem středoevropským, německým stejně tak jako českým (ostatně několika pijatyk v Lipsku jsem se také zúčastnil, na zázrak čepování zdarma čekal však marně). Švankmajer (podobně jako Sokurov) středověkého i geothovského, ale také marlowovského Fausta, ke kterému má asi nejblíž, přesahuje (jinak by z toho ani nemohlo nic dobrého vylézt, neboť všechny formy jsou již dokonalé). Pozn. 1: Takhle by mohl vypadat "český světový film", na který bych se mohl společně koukat s Catherinou Potenza z Mendocina, Pertti van Hanenem z Vantaa a Rolandem Graafem z Windoeku. Pozn. 2: Podobný pocit dějinné současnosti jsem měl u Gilliamova "Monty Python a Svatý Grál". Pozn. 3: Nemám příliš rád surrealistické experimenty, Švankmajer - i když je používá - však nabízí mnohem víc. Pozn. 4: Mefistofeles už nepotřebuje obcházet lidi jako podobní obchodník a lákat na nich vlastnokrevní podpisy, aby jim pak mohl splnit veškerá přání. Teď už má na to internetšop, stačí se jen zaregistrovat. Pozn. 5: Četl jsem pár komentářů, v nichž se kupodivu vyskytují formulace: "člověk z davu", "kdokoli" a pod., ale to ne, Faust je archetyp, Faust nemůže být blbec (a hle! většina lidí už je mimo). ()
Celou první půli jsem se trápil a škubal sebou v křečích. Vydržel jsem jen kvůli Čepkovi. On by i důvod, proč jsem Švankmajera zkusil a zpočátku jsem se za toto rozhodnutí proklínal. Ovšem ve druhé půli budilo vše o mnoho mnoho lepší dojem. Nevím, jestli je to tím, že se Švankmajer ze začátku teprve rozjížděl nebo si má osoba teprve začala zvykat. Každopádně snímek nabral tempa a dospěl až do parádního finále. Absolutní závěr bych zřejmě i všem doporučil, jenže jak se k němu dostat přes téměř třičtvrtě hodiny nudy? A to nudy, která ani není bizarní? Na jednu stranu obrovské utrpení, ale na druhé...čím déle se mi film povaluje v hlavě, tím více pozitiv na něm vidím. Myslím, že se jednou dokopu ke druhému pokusu a pak možná nezůstane jen u třech hvězd. ()
Galerie (11)
Photo © Bontonfilm
Zajímavosti (18)
- Petr Čepek kvůli filmu odvolal všechny ostatní projekty a věnoval se i přes své zdravotní problémy pouze tomuto filmu. Kromě četných výstupů před kamerou musel strpět skoro každodenní odlévání masek a napodobenin jeho tváře. (Vodnářka)
- Herer Petr Čepek sice spolupracoval s lidmi, u kterých věděl, že natáčení nebude jednoduché, ale přesto si jich vážil. To nemění fakt, že Petra Čepka zapomněli na skále, či mu oheň sežehl obočí. [Zdroj: kniha „Petr Čepek: Talent a osud“ – Jaroslav Vostrý] (Polák)
- U Petra Čepka se v průběhu natáčení projevily zdravotní potíže (slinivka břišní), ale nechtěl přerušit natáčení. Ačkoliv trpěl bolestmi, na jeho výkonu to nebylo znát. (charlosina)
Reklama