Rakvičkárna

Dvě loutky se nemilosrdně řežou a morče pod nimi poklidně pojídá granule. Vlastním morčata a nedokážu si představit krásnější vystižení povahy těchto úžasných apatických tvorů, i když má ve filmu dost malou úlohu :) Švankmajer tentokrát využívá výtvarnou poetiku starých betlémů, kolotočů a loutkových divadel. Atmosféra jarmarku z toho kape, Kašpárka bych nechtěl potkat ve tmě. Švankmajerovská infantilní morbidita v nejčistší možné podobě a navíc asi vrchol všeho loutkářství. Snad jen vlastní příběh o kupcích byl trošku zdlouhavý a málo zajímavý, k tématu by se mi snad víc hodila jednoduchá nedějová animace (ke které má příběh ostatně blízko), určité nevýhody se ale dají odpustit díky brilantní výtvarné stránce, silně připomínající tématicky podobného a o něco méně zajímavého Žvahlava. (29.07.2009)

Tak po Zahradě se vrátíme zase pěkně do reality....tedy té imaginární, mistrovo. Švankmajer si naštěstí drží Lišku pevně při ruce a ten se zas na oplátku trefuje do jeho filmových okýnek tak brilantním způsobem, že začínám mít pomalu ale jistě pocit, že byl skutečně neomylný. Tady opravdu nevím jestli Švankmajer doháněl Lišku či naopak. Neskutečně precizní práce obou mistrů. (22.07.2013)

Bábkové psycho alá Švankmajer o dvoch bojovných lutkách a jednej rakvičke. V rakvičke je miesto iba pre jedneho. Pre tento krát mi Liškov audiodoprovod celkom do diania šmakoval, ale tak ako aj pri Historii Naturae štýl mi jeednoducho nesadol. Vôbec som nechápal co tím chtěl básník říci, ale dopozerať sa to dá. (27.08.2005)

Stručná Švankmajerova sonda do lidských vztahů vedoucích k oboustrané destrukci. Vše vyjádřeno formou loutkového divadla, prodchnuto jednotlivými odkazy (zvíře jako němý pozorovatel; samotná ničivost slov, kdy hřebík tlučený do rakve prochází nejdříve neživými ústy ženy na papíře a následně "živými" ústy šaška.....). Dovedené k absurdnosti. (10.06.2003)

Nejprve rozpohybovaný betlém či netradiční orloj se svojí násilnou mechanizací, posléze pohled do autonomního života loutek. Krmící se morče (zneužitý Smetana jako potisk obilného kornoutku, z nějž se sype žrádlo lhostejně konzumované netečnou bytostí). Probuzené vlastnické pudy a vzájemná nevraživost, jež nemůže skončit než absolutní negací. Vše se nakonec vrací ke své spoutané nepřirozenosti. (16.08.2005)