Zvláštní bytosti

LFŠ 2009. Vidím to jako alegorii na cestu do pekel. Formou road-movie sledujeme osudy tří lidí, charakteristických pro dobu komunismu u nás. V průběhu své cesty se hrdinové střetávají s nepěknými událostmi a osobami, které mají nastoupit na uvolněná místa ve společnosti. Skrze neklidnou kameru místy s růžovým filtrem sledujeme zhnusení a zklamání u funkcionáře i sekretářky, kteří nakonec nejsou vykoupeni a pokračují do záhuby. (29.07.2009)

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu. (04.09.2015)

Při sledování nepříliš strhujícího fimu mi zbylo dost prostoru pro vlastní vzpomínky a úvahy. Znal jsem také někoho takového, když jsem se až do roku 89 zašíval ve vývojové konstrukci? Určitě ano, přestože ne tak jednostranně vyhraněného. Každá fabrika jich měla několik na různých postech, přičemž pokrývali veškeré její interní (jako tvůrčí složka) a externí (jako kontrolní složka) aktivity. Škoda je, že na komunistického funkcionáře Zdeňka Pešana byla upřena výhradní pozornost, zatímco ostatní postavy se rozplývaly v jednorázových, a proto dějově nedotažených, akcích. A naopak, na jeho bedra se naložilo všechno, co mohl snést, a proto už nebylo možno se domnívat, čeho je (ještě by byl) schopen. Totální potlačení symbolické a imaginární složky na úkor reálna (Lacan) je podle mě největším nedostatkem filmu. Možné symboly, jako Nohavica, Půlnoc nebo Menzel, jsou zde jen pouhou karikaturou. Pozn. 1: Tím se zcela liším od vývodů sportovce ***, který naopak hovoří o symbolickém pojetí a symbolické rovině. Pozn. 2: Tento Feničův film patři beze sporu do šuflete označovaného jako "agitky". Jeho "danse macabre" uzavírá kruh rozpohybovaný filmy typu "Dneska se bude tančit všude" a skromě pokračující (tak tak k rotaci stačícími) mormalizačními seriály. Fenič tento kruh spojil tím, že své ultra minus připojil k ultra plus - a v tom také vidím největší přínos filmu. Historie agitek tím zajisté není překonána, jen se točí v jiných kruzích. (17.12.2018)

40% — Symbolický film, který vznikl v nepříliš příznivé době. Tedy, jak se to vezme. Natočen byl na jaře roku 1989 a nebýt té doby, nemohl by asi ani vzniknout. Protože však šel do distribuce až v roce 1990, kdy mezitím čas oponou trhnul a kritizovat komunistické pohlaváry již nebylo odvážné, ale naopak to patřilo k bontonu, jeho provokativnost a odvaha poněkud vyšuměla. Mě osobně dosti překvapila účast kovaných komunistických soudruhů, např. Adolfa Filipa, ale především Josefa Větrovce. Buď se Feničovi podařilo před nimi dokonale utajit, v jakém filmu vlastně hrají, což se mi moc nezdá, nebo sami pochopili, že tehdejší režim je dlouhodobě neudržitelný, a chtěli být vidět v takovémhle filmu. Co se vlastního příběhu týká, je to trochu problém většiny symbolických filmů — děj je poplatný zvolenému symbolismu, takže se tu dočkáme ne úplně jasných situací, projevů a postav (např. člověk hledající nivelační bod). Děj se nakonec dočká svého oblouku a propojí zdánlivě nesouvisejícího vojáka s komunistickým pohlavárem, který ho využil (zneužil) jako řidiče. Viděno optikou doby vzniku, Fenič se s tím tedy opravdu nepáral, bohužel už po návštěvě premiéry jsem odcházel se smíšenými pocity. (04.07.2016)

Říct, že Zvláštní bytosti jsou zvláštním filmem se nabízí samo. Režisér Fero Fenič se ze zabezpečených pozic roku 1989 pustil do politické satiry, která by se snad dala nejlépe přirovnat k road movie. Máme zde těžce nemocného funkcionáře, který potřebuje dojet na pohřeb své tety, máme zde jeho sekretářku (a milenku) a pak řidiče – pohraničníka, který skrývá své tajemství, jež bude odhaleno ke konci filmu. Ale než se tam hlavní hrdinové doplácají, za pomoci (již tehdy!) roztřesené a často nakloněné kamery potkají různé podivné existence konce normalizační doby, různé situace a okolnosti. Zvuk se nabízí v pouhém sterero, ale k českým je možné pustit si i anglické titulky. Stejně jako u Džusového románu, i zde najdeme v bonusech položku Ze soukromého archivu Fero Feniče (7:51), což je hezký pokus převést levně rodinné album do digitální podoby. Následují filmografie, fotogalerie (2:11), původní film Jana Špáty a Olgy Sommerové z roku 1989 Jak se natáčely Zvláštní bytosti (13:49), rozhovory s režisérem (5:38) a herci Jiřím Bábkem (4:51) a Stanislavem Zindulkou (5:35). Všechny bonusy mají mimochodem titulky. (09.08.2019)