Zánik samoty Berhof

Těsně po válce v pohraničních zalesněných kopcích kdosi uprostřed bouřlivé noci zabuší na dveře samoty Berhof... Tísnivá atmosféra zamlžených lesů, ve kterých cosi neviděného číhá, na jedničku a člověk neví a přemýšlí, jakou roli v tom všem hraje jeptiška a kluk, od druhé půlky jsem ale čekal větší drámo. Byť z vykořeněných zabijáků, co nedokázali přestat zabíjet, šel strach. (23.03.2016)

Zánik samoty Berhof jsem dnes viděl poprvé a celou dobu mě mrazilo po zádech. Jana Brejchová a Ladislav Křiváček předváděli úžasné herectví a režisér Jiří Svoboda navodil drsnou atmosféru. Škoda však zásahu polské cenzury. Jiří Svoboda v jednom dokumentu vyprávěl, jak musel být vystřižen jeden ze závěrečných záběrů, kterak Jana Brejchová drží v ruce křížek. I tak to stálo za to, hlavně díky výbornému scénáři Vladimíra Körnera. Říkám si, že tyhle látky perfektně ovládali právě Körner a Jiří Křižan (Stíny horkého léta, Je třeba zabít Sekala). (26.05.2013)

Wehe den, die die Heimat noch haben! Wir haben kein Zuhause. So haben wir geschworen! Naučili je zabíjet, ale nic jiného. Ač se to zdá podivné, pouze zabíjení k životu nestačí. Sudety nasáklé krví, Sudety zbavené své historie. Lidé vytržení z kořenů. Zmatený svět. Cesta z něj. Cesta k lepšímu světu, který však jinde než ve smrti neexistuje. (05.01.2006)

Natočeno s naprosto mrazivou a chvílemi až hororovou atmosférou. Temné lesy a kopce jesenických hor vytváří výbornou, zamlženou a tajemnou kulisu událostí, které se staly, dle předlohy, na konci války. Film sice zpracováním a částečně i dějem připomíná Vláčilovy snímky jako: Adelheid, nebo: Stíny horkého léta, ale i tak ho lze považovat za originál, díky rozdílnému přístupu k tématům i když podobnost je zde nevyhnutelně jasná. Příběh se odehrává na česko- polském pohraničí a líčí dramatický příběh rodiny žijící téměř osamoceně na statku v horách. Již tak těžký život vyhrotí události spojené s koncem okupace, když se na téměř opuštěné usedlosti rozhodne ukrýt několik členů bývalé německé armády, ustupujících po kapitulací. Celý příběh doprovází velmi temná atmosféra, precizně dokreslená horskou, ponurou krajinou a výbornou kamerou. Za zmínku určitě stojí i vynikající herecké výkony všech hlavních představitelů. Jsou filmy na které dlouho nezapomenu a tenhle mezi ně rozhodně patří, obzvláště pak některé scény, jako jsou hrátky s nožem, nebo závěrečné, krvavé rozuzlení příběhu. (06.10.2015)

V kombinaci lyrického vyprávění s lidskou krutostí způsobenou temnou dobou (zde válkou, jež minimálně pro vybrané jedince ani květnem '45 úplně neskončila) Jří Svoboda nezapře pokus navázat na styl Františka Vláčila. Stejně tak v celkovém pojetí plném tmy, stínů a depresivních výjevů film pak nezapře podíl polské produkce a dává vzpomenout na obdobně laděné horory a thrillery pro polskou kinematografii dost typické. Temně laděných filmů z prostředí pohraničí vzniklo u nás daleko více, ale asi v žádném jsem nespatřil až tolik šílenství a temna. Z toho kontrastu starých opuštěných míst ve večerních či nočních hodinách se skromným osvětlením malých petrolejek a hořících svíc, ve společnosti silně nesympatických postav (nimiž se nekompromisně obklopené stávají dvě dospívající duše) mi bylo až nepříjemně po celém těle včetně žaludku. Dlouho jsem sbíral odvahu podívat se na Berhof opakovaně... pro mne osobně je to fascinující i hnusně odpudivý film zároveň. Masakr s vidlema se mi vryl do paměti jako asi nejbrutálnější scéna čs. filmu (ještě spolu s legendární retrospektivou v dílu Majora Zemana "Studna") a postava v podání vynikajícího Ladislava Křiváčka na mne zapůsobila svým vzhledem a konáním ve vrcholném okamžiku natolik strašidelně, že jsem jí přes svůj původ a místo v konfliktu pomalu zapomněl vnímat jako kladnou. Stíny horkého léta od Vláčila mám určitě raději, ale i tady musím velmi ocenit také tvůrčí práci s kamerou a hudbou. 80% (17.07.2020)