Strach jíst duše

Konečne maximálne hodnotenie filmu R.W.Fassbindera, ktorý ponúka variáciu na súžitie Nemky a Maročana v Mníchove. Zoznámia sa náhodou v krčme, keď sedí sama v kúte, vtedy ju vyzve k tancu, a láska uzrie svetlo sveta, i keď je pre mnohých nepredstaviteľne- abnormálna ! Ona má tesne pred dôchodkom, zatiaľ, čo On ešte nemusí pomýšľať, kedy vstúpi do penzie. Priepastný vekový rozdiel nehrá žiadnu rolu, lebo po chvíli sa dostavia nenávistné reakcie ľudí z domu, z okolia, čo vdovu Emmi veľmi deptá, že Ali všetko dobre zvláda, ale dokedy... ? _ Videl som strašne depresívny, zaujímavý snímok, v ktorom nie je veľa smiechu, radosti a pohody. Ba naopak, extrémne ťažká existencia dvoch ľudí, pričom jeden z nich, je odlišnej rasy, ktorých spoločnosť zatracuje, stačí vnímať scénu, keď hrdá mama predstavuje svojim deťom svojho nového manžela, a samotná reakcia synátora Bruna, čo vytvorí jedno nepekné gesto... , nebudem prezrádzať, aké. Cítiť tu stále také „hitlerovské nálady“ , atmosféra je dusná, že by sa dala krájať jedným rezom ! Majstrovsky film, ktorý sa mi zadral hlboko do kože ! (20.10.2018)

Dvě osamělé, dobrosrdečné duše, které už rozdílnější být ani nemohly, se náhodně potkaly a zamilovaly do sebe. Společnost ale vše neznámé a odlišné bez pardonu zavrhuje, což je relevantní neustále. Emmi a Ali byli rozhodnuti své nečekané štěstí ubránit před celým světem a následně i před sebou samými. Protože bez ohledu na chování našeho okolí, nakonec jsou to jen naše vnitřní pocity, které nás dokáží dohnat ke zkáze. Fassbinder svůj osobní boj s rasismem, intolerancí a předsudky zpracoval velmi dojemným způsobem a jeho plaidoyer na podporu porozumění mezi kulturními, národnostními i jakýmikoli rozdíly zaslouží nejvyšší ocenění. Takže u mě opět za pět. (21.05.2011)

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10 (03.02.2020)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Přece jen jsem čekal poněkud kvalitnější snímek, to rozhodně. Nejvíc mě iritovalo chování hlavní hrdinky, u které mně přišlo, jako by jí bylo snad jen 15 let a ne o 50 víc, ale kdo ví, třeba je to i takovémto věku možné. Přesto zajímavý, možná i tak trošku nadčasový film, na který se dá koukat i po těch 40 letech. (06.05.2014)