Nákupčí peří

Petrovič si povedal, že hlavnou postavou filmu z rómskej osady bude tamojší najväčší debil. Našťastie ho Bekim Fehmiu stvárňuje vierohodne, a tak sa z filmu nikdy nestane paródia na život v osade. Mimochodom mi trochu pripomenul Belmonda v Na konci s dychom. Bora na čo siahne, to dopadne zle a tak je celkom predvídateľné, kam sa bude príbeh uberať. Máme tu kombináciu vtipných momentov typu running jokeu s televízorom a drastickými dramatickými scénami typu bitky mladého dievčaťa a tento prístup nemusí sadnúť každému. Prečo patria Nakupovači peria medzi vrchol vtedajšej vlny juhoslovanského filmu v rámci silnej konkurencie úplne nechápem, každopádne nejde o žiadnu nudu, stále sa niečo deje, nech je to vtipné, dramatické, alebo až nepríjemné na sledovanie. (05.11.2022)

(KB - J) NÁKUPČÍ PEŘÍ je opravdu výlučný snímek, protože vyobrazení romských obyvatel neodpovídá ani jednomu ze dvou převládajících poetických trendů. Setkáváme se buď se sociálně-kritickým přístupem, kladoucím důraz na negativní jevy spojené s danou komunitou, nebo lyrizujícím, vyzdvihujícím to pozitivní v podobě dovedností, jako je zpěv atd. Obě poetické tradice jsou ale do určité míry rasistické, protože první většinou skončí u neschopnosti vymanit se z dané role a nepřijetí pomoci od humanitárně založených bílých bratří, druhá potvrzuje stereotypní představy bílého etnika o cikánech, kteří mají určitý nepopíratelný talent, ale jejich způsob života je společensky nepřijatelný z důvodu vyznávání odlišných norem. K vyzdvihování třetího celovečerního filmu Aleksandara Peroviće zmiňovaná výlučnost nestačí, protože se ukazuje, že je pouhou slepou uličkou, na kterou další kinematografická díla nenavazovala. Pozice "odchylky" je navíc problematická tím, že film po celou dobu trvání lavíruje mezi oběma dominantními poetickými tradicemi, ale nepřiklání se ani k jedné. Dochází ke střídání sociálně-kritických aspektů, které jsou ovšem zlehčovány (prohra všeho v kartách a reakce manželky, prodej dcer), s lyrizujícími momenty, které ale při opakovaných zhlédnutích ztrácejí na působivosti, protože jsou zpětně motivovány (peří poletující z náklaďáku jako akt z opilosti ad.). Přesto je nutné ocenit, že se i přes omezenost vyprávění na titulního Nákupčího peří preferuje nezúčastněně dokumentární - zaznamenávající - pohled, čemuž odpovídá i dominance detailů v dialogových pasáží a celků v davových exteriérových scénách. Následkem toho je ale struktura velmi rozvolněná, když jde o sled etnografických epizodek, a délka by mohla být jak hodinu a půl, tak klidně i dvojnásobek. (29.09.2012)

O Nákupčím peří se často píše, že je realistický. Ve skutečnosti není o nic realističtější než Šulíkův Cikán nebo Fliegaufův Je to jen vítr; pouze své cikány zobrazuje jinak, než jsme zvyklí, a to v nás vyvolává dojem zvýšené autenticity. V době politické korektnosti se jeví jako nezbytné uvažovat o podobných filmech v intencích „pozitivního“ (nebo naopak negativního) zobrazování minorit, což obvykle vede k dlouhým a často emotivním debatám. Nákupčí peří ovšem nezná politickou korektnost, a tak k cikánům přistupuje zcela bez předsudků – neváhá je spojit se všemi stereotypními vlastnostmi, které by nás mohly napadnout (krádeže, obecné sklony ke kriminalitě, impulzivnost, bujarost…), a zároveň se do nich naplno a láskyplně ponořit tak, až v nich sami nacházíme cosi neodbytně svůdného, lidského, pochopitelného, ale také smutného. Jde dle mého o vzácný případ filmu, který si neuvědomuje vlastní problematičnost, a proto ani nemůže být nařčen z jakékoli manipulace. Neukazuje sice věci realisticky, tedy „jaké doopravdy jsou“, ale jeho stylizace je zkrátka bezelstná. (19.01.2013)

Nákupčí peří, se kterým režisér Aleksandar Petrovič sklidil velký mezinárodní úspěch, může být chápán jako jakýsi drsnější a realističtější předobraz pozdějších populárních filmových fresek o cikánských komunitách. Petrovič do centra dění vkládá mladého rebelského nákupčího peří, ztvárněného typově přesným Bekimem Fehmiu a rozkrývá tak propletenec rodinných a pracovních vztahů v komunitě. Film se zaměřuje zejména na zmiňovanou neobyčejnou realističnost (podporovanou blátivými exteriéry), avšak nechybí ani několik stylizovaných a velmi vtahujících, magnetizujících okamžiků – zejména vynikající, až éterická scéna s cikánkou zpívající píseň Djelem, djelem v podání Olivery Katariny, kde ona jakási vrozená melancholie v kombinaci s náhlým propukáním divoké radosti či hněvu přímo tryská z plátna. (18.01.2013)

Překvapivě technicky nedokonalý (skript!!!) film, značně iritující a ...realistický. Žádné barevné ...jdou do nebe anebo tak něco se tu nekoná. Ani Růžové sny nejsou dost festovní. Tohle je opravdu bída uprostřed rozbahněné Vojvodiny v zimě a jí se přizpůsobivší nepřizpůsobiví. Skvělý Fehmiu; Belmondo by si s ním nezadal. (27.07.2023)