451° Fahrenheita

451 °Fahrenheita není ničím víc ani méně než důstojnou adaptací známého románu Raye Bradburyho. Vzpomínám si, že např. Mel Gibson si opakovaně pohrával s myšlenkou na remake a určitě nebyl sám. Můžete přisypat pár milionů, přidat řadu efektů, ale bez zásadní revize původního textu se s tímhle kouskem nic dělat nedá. Nemám totiž ani ten nejmenší problém s Truffautem, dokonce bych řekl, že ten jeho tradičně chladnější odtažitý filmový styl k příběhu perfektně sedne, jako spíš mám problém s literární předlohou. Bradburyho zobrazení totality považuji za nepřesvědčivé a vzpouru proti systému za naivní. Bradbury tvořil v době, kdy televize získala dominantní pozici na poli distribuce informací a lehká televizní zábava rychle převálcovala dobově naivní představu o "zušlechťování" mas pomocí televizních přenosů oper a naučných dokumentů. Bradburymu se zdálo, že vyšší kultura podlehne v souboji s povrchní popkulturou a zánik kultury povede k nastolení totalitního systému. Jenže tohle podobenství skřípe z více důvodů. Knihy nejsou žádnou baštou vyšší kultury, je jenom médiem, které může mít ten nejrůznější obsah a kvalitu, stejně jako film nebo televizní pořad. S výjimkou šíleného experimentu rudých Khmérů, kteří toho ale sebrali obyvatelům mnohem víc a v podstatě všechno, nikoho ani nenapadlo knihy zlikvidovat, spíš se jim, obvykle s velkým úspěchem, dařilo knihy ochočit. Bradbury by kulil oči na milióny výtisků prominentních autorů a propagandistické spisy v leckteré diktatuře. Přežívání a úspěch režimu nesouvisí ani tak s velikostí knihoven a dotacemi na kulturu, jako spíš s (ne)schopností populaci nasytit a zabavit konzumem. Diktatury ve východní Evropě určitě nepadly proto, že by se v nich nesměly hrát hry Václava Havla nebo nemohla zpívat Marta Kubišová, ale proto, že je konzumně vyhladovělé obyvatelstvo vyměnilo za plné obchody po vzoru západní Evropy. Čínský autoritářský systém úspěšně přežívá i s cenzurou jen proto, že ekonomika Číny jde nahoru, a extrémně protikulturně zaměřený netolerantní náboženský systém v Saudské Arábii důkladně vykrmené ropou hovoří za vše. Truffautovi se nedá upřít dobrá ruka při volbě herců hlavních postav (snad jen manželku jsem si představoval unylejší), působivost některých scén (vnitřní boj udavače) a především atmosféra (rudé požární auto zlověstně se řítící ulicemi). Přesto ve filmovém světě už dnes najdu daleko zajímavější a mrazivější distopie. Celkový dojem: 60 %. (30.04.2013)

Mým snem je vlastnit nehořlavý dům, ve kterém se budu se znuděnými manželčinými sestřenkami dívat na minimálně dvě telenovely na dvou telestěnách najednou, protože se již nenechám ani na chvíli ohlupovat těmi nebezpečnými knihami. A jako poděkování za to, kolik dává náš stát svým občanům svobod (zdroj: TV, rozhlas, tisk), začínám pálit knihy a udávat sousedy, aby na tom světě bylo ještě líp. (12.04.2013)

„SPÁLÍME JE NA POPEL A POTOM SPÁLÍME TEN POPEL.“ /// Film pro pamětníky, kteří pamatujou časy, ve kterých se city, vzrušení i vzdělanost hledali v knihách a kdy se dalo lehce zbavit nepohodlný osoby. Další starej film, kterej ve mně nebudí emoce, páč my mladší máme Equilibrium (který je na tom asi podobně). /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej v roce 1953 napsal Raymond Douglas Bradbury, číst nebudu. 2.) Klukům na stanici neustále vopakuju, že hasič nemá požár hasit, ale zakládat. 3.) Umím nazpaměť knihu. 4.) Thx za titule „Bleemie“ a „majo0007“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (14.02.2016)

Dnes už víme, že není třeba knihy pálit, že samostatné myšlení lze vymítit i jinými, mnohem sofistikovanějšími metodami. Přesto nejen předloha, ale ani její adaptace v ničem neztratila na síle ani po padesáti letech. Je stejně chladná jako svět, ve kterém se odehrává, a pokud vyvolává nějaké emoce, pak nejsou vyvolány filmovými prostředky (od hereckých výkonů po hudbu), ale divákovou myslí, reagující na obsah. Děsivý je zejména svět bez písmenek (obrázkové noviny pobavily), kde záchrana sebevrahů je každodenní rutinou (stačí vyměnit krev a za půl hodinky vám manželku vrátíme jako novou), na každém rohu jsou bonzbudky a udávání je veřejně chváleno jako záslužný čin, svět kde všichni tupě zírají na telestěny, ve kterých běží seriály jejichž tupost dosáhla mezní hranice hlouposti, kde největší metou je mít telestěny dvě a kde všechno je tak jednoduché, že nikdo nemusí nad ničím přemýšlet. Vše navíc umocňují strohá výprava a toporné herecké výkony, které v některých případech nemají daleko k loutkám. Brrr. Ještě horší je, kdy si člověk uvědomí, jak moc se takhle děsivá dystopie v některých ohledech blíží současné realitě. (11.02.2015)

Čtvrtý film, který jsem od Truffauta viděl a doufal jsem, že by mě mohl hodně překvapit. Námět se doslova nabízel. Během sledování jsem si ale vcelku rychle uvědomil, že u námětu také víceméně zůstanu. Ostatně jak říká uživatel Enšpígl. Film je dost bez emocí. K hereckým postavám si nejde udělat vztah. A to je hodně těžké, protože já osobně bych ve světě plného fašistů potřeboval někoho, ke komu bych se upnul a doufal, že bude lépe. Tady jsem v těch 112ti minutách neviděl nic. Jenom jsem nahlédl do světa, ze kterého mi bylo zle. Ostatně stejně tak neosobní mi přišel i film 1984, který je na obdobné téma. (21.09.2014)