Nikdo mě nemá rád

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)

Může to být, jak chce důležitý film z hlediska francouzské a možná i světové kinematografie, ale mě to nechalo celkem chladným. Ano, jsou zde dobré scény, ale celkově je to pořád film o tom, jak to někteří lidé nemají jednoduché. Něco v tom životě ale pořád je, něco, co stojí za to. A jednoduše nesouhlasím s tím, že by člověk měl točit jen o tom, co sám prožil. (31.01.2015)

Jean-Pierre Léaud hvězda jako dítě, hvězda jako stařec, ale především ve svém mužném věku. François Truffaut zde, jako i jinde, čerpá se zkušeností z nejbližšího okolí a zjišťuje, jak shoda nepříznivých okolností či dětských vylomenin - viz název filmu odvozený od přísloví "Faire les quatre cents coups - nadělat čtyři sta vylomenin", může prolomit křehkou slupku dětského dospívání až na samou dřeň. Přitom Antoine Doinel není gauner, zákeřník ani podrazák. A na druhé straně ani bonzák či uplakánek. Stále máme pocit, že se s ním dá mluvit, že stačí málo a vše se vyvine jinak, že vlivu sobecké matky, otce "kam vítr tam plášť" a možná nadměrně přísného učitele, je přece jen možno uniknout. Antoine Doinel netrpí depresemi, snaží se životem proplouvat navyklým způsobem respektujícím vnější okolnosti, takže ani nevíme, kdybyla překročena mez, kde se člun zvrhl. Pozn.: Tento film viděli všichni mí oblíbení kritici. (10.03.2020)

Aneb jak vychovat malého nihilistu. Truffaut báječně zobrazuje bezútěšnost pocitů malého chlapce, který cítí, že krom jednoho kamaráda, ho nikdo nemá rád. Jenže je tu malé ne nevýznamné jenže. Jako obžaloba systému, nefungují rodiny, bezcitného soudnictví a tuposti policie film funguje dobře. Ale Antoine je mi úplně jedno, nelituji ho, není mi sympatický, ani mi není protivný, zkrátka je mi jedno. A lo by mi asi po hodině a půl prožité ve společné místnosti neměl být. (24.06.2011)

Na francouzské kinematografii jsem vždy obdivoval tu příjemnost, pohlazení po duši, které je pro tento národ typické stejně jako camembert a bourbon. Tento film ale je úplně odlišný - dobrý pocit z odehrávaného děje rozhodně nemám, průběh byl takový pochmurný. Zároveň mi ale jeho psychologie sedí, vzdáleně hlavního hrdinu chápu a soucítím s ním. Za další devizu filmu považuji nadčasovost - rodinné problémy odsud se hodí na skutečný život i dnes, na konci první dekády 21.století. Jako sonda do hloubi rodiny dobré, méně už však do školství, které je zde také zobrazováno. Je pěkné se podívat na tehdejší školní standardy, hlavně pro studenty, mezi něž se řadím, ale na druhou stranu je dnešní pojetí edukace výrazně liberárnější a učitelé se tak nechovají. Naštěstí tento film o školství není. I proto také znovu využívám možnosti hodnotit pěti hvězdami, všechny ostatní mnou jmenované plusy si je zasluhují též. Ovšem když se tak nad tím zamýšlím, byla to vlastně slabá káva, v souvislosti s filmem mě daleko více zaujaly tři věci - za prvé: tímto filmem Truffaut debutoval, málokterý režisér prožil takto spanilý začátek, vzpomínám si zpatra akorát na Miloše Formana. Za druhé: zde se patrně musel inspirovat při tvoření Mechanického pomeranče Stanley Kubrick (teoreticky i autor novely Anthony Burgess), protože pokud bych měl tento film někam žánrově řadit, spadal by, nutno dodat, že trochu vzdáleně, právě mezi Clockwork Orange. Jednu scénu dokonce Truffaut natočil na chlup stejně jako Kubrick. A naposledy, za třetí: líbil se mi hitchcockovský konec filmu (co pod tím skrývám, si nechám pro sebe, nechci spoilerovat), je vidět, že společné rozhovory vedli ti správní pánové. Jak jsem již psal, dávám pět hvězd, v (nejen) evropském filmu je snímek rozhodně špička. (18.04.2009)