Nikdo mě nemá rád

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)

Na svět jsem zanevřel, protože mne nikdo nemá rád. Proto zapaluju svíčku pro psavce Balzaca, proto se uzavírám do sebe a utíkám po pláži. Tak tedy Truffaut? Pán filmu? Napadne mě to ve chvílích, kdy se koukám na filmy, které nemají duši. Jeho snímky v sobě nosí pomátku na něco nezapomenutelnýho. Snad ho i podezírám, že má pod bundou křídla. Čtyřista ran směřovalo na mou hlavu, pak na city. Někdy jsem nechápal, někdy se zdráhal uvěřit, ale vždycky se přilévala otázka, proč filmy z let minulých mají větší hodnotu lidskou, než filmy dnešní? Hodnocení tomu neodpovídá, jasně, ale když přemejšlím, tak přemejšlím. Mnoho lidí mě za to odsoudilo, ale pokud budu sledovat filmy podobného kalibru, budu v tom pokračovat nadále. Ten klučina taky nechtěl životně zakrnět, já taky ne! (26.03.2010)

Styristo Poharov /nejaky "genialny mozog" to prelozil ako Nikdo mne nema Rad/ je krasny francuzsky film o dospievani mladeho chlapca /Jean-Pierre Leaud - roku 1973 natocil La Nuit Americaine, tiez s Truffautom( na parizskom predmesti. Chlapec ma problemy s rodicmi, ktori su castejsie v praci nez doma a tak sa mu dostava len minimum lasky od rodicov a spolocnosti, v ktorej zije. Filmov na toto tema - nepochopenie mladeze a dospelych a naopak- uz bolo natocenych vela, ale maloktory film bol natoceny tak s laskou ako prave tento Truffautov Les Quatres Cents Coups. Interiery a exteriery Pariza 50. rokov potesia divaka, dialogy su na urovni a divak sa z nich kopu informacii dozvie + vyborna rezia samotneho Truffauta, ktory ukazal nesporny talent. 86 % (03.03.2015)

Jean-Pierre Léaud hvězda jako dítě, hvězda jako stařec, ale především ve svém mužném věku. François Truffaut zde, jako i jinde, čerpá se zkušeností z nejbližšího okolí a zjišťuje, jak shoda nepříznivých okolností či dětských vylomenin - viz název filmu odvozený od přísloví "Faire les quatre cents coups - nadělat čtyři sta vylomenin", může prolomit křehkou slupku dětského dospívání až na samou dřeň. Přitom Antoine Doinel není gauner, zákeřník ani podrazák. A na druhé straně ani bonzák či uplakánek. Stále máme pocit, že se s ním dá mluvit, že stačí málo a vše se vyvine jinak, že vlivu sobecké matky, otce "kam vítr tam plášť" a možná nadměrně přísného učitele, je přece jen možno uniknout. Antoine Doinel netrpí depresemi, snaží se životem proplouvat navyklým způsobem respektujícím vnější okolnosti, takže ani nevíme, kdybyla překročena mez, kde se člun zvrhl. Pozn.: Tento film viděli všichni mí oblíbení kritici. (10.03.2020)

Les quatre cents coups je plným právom považovaný za jeden zo základných kameňov francúzskej novej vlny. Chudoba už len sama o sebe je deprimujúca, a tu ju autor na základe svojich vlastných skúseností z detstva dal pekne pocítiť. Ide o akési spojenie civilnej drámy s dokudrámou, ktoré je navyše obohatené o všadeprítomnú symboliku ešte viac prehlbujúcu duchovný rozmer snímku a pocit nepríjemnej reality. To, že ide o jednoduchší a priamočiary príbeh nie je ani tak dôležité, dôležitejšia je atmosféra snímku, ktorá je teda poriadne špinavá, drsná a naturálna. Vyžaduje si to však značnú empatiu s chlapcom. Jeho samota, bieda a špinavé prostredie rušného veľkomesta, ktoré ho obklopuje tak nadobudne úplne iný rozmer. V tomto smere bol plagát deratizácie na stene policajnej stanice viac ako výstižný, len žiaľ, tým by sa problém neodstránil. Tým problémom boli hlavne nezáujem rodičov a hlúpa zaujatosť učiteľa, a to na zmenu charakteru smerom k negatívnym vlastnostiam u detí bohato stačí. 85/100 (21.04.2016)