Nikdo mě nemá rád

Tak tohle vážně není jenom sentimentální vzpomínka na Truffautovo dětství. Režisér je přesně ten typ intelektuála-tvrďáka, kde rebelství se neměří skrze decilitry krve vyždímané z tváří nepřátel. Dokonce vypadá zdánlivě konformně. I styl vyprávění může připomínat jednoduché francouzské filmové jednohubky určené masám. Sofistikovanost sama. V jednoduchém příběhu je hloubka. Neopouštějme svět klišé a přidejme frázi, že tito režiséři točili život. Neubrečenost, temná krása Paříže, neobyčejné dětské hraní Leauda. Scéna, kdy se Antoine točí v tom kotouči je přesně metafora podle mýho gusta. A ještě něco, stejně jako DaViD´82ovi mi exteriéry hodně připomínaly Žižkov, což mě ještě víc vtahovalo do příběhu. (27.01.2011)

V dnešním kontextu a kvantitě rodinných dramat by se film "Nikdo mne nemá rád" snadno ztratil, avšak před padesáti lety to muselo být jiné kafe. Zaujalo mě herectví hlavního hrdiny v podání Jean-Pierre Léauda, který mě o své roli dost solidně přesvědčil. Nejvíce se mi asi do paměti zaryla téměř závěrečná "běžecká" scéna, která mi silně evokovala Forresta Gumpa. Zkrátka film, ke kterému musí být divák shovívavý vzhledem k jeho stáří. (24.11.2011)

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Podle mě nejlepší Truffautův film, kterým navázal na Vigovu Trojku z mravů a kterým uvedl na scénu (a posléze i do všech filmových příruček) nezapomenutelnou postavu Antoina Doinela, pro kterou se narodil Jean-Pierre Léaud. Celá doinelovská pentalogie nemá ve filmu odboby, nadto je upřímná a citové zrání mladého Antoina působí přesvědčivě. Kdo by mohl zůstat lhostejný k trampotám jednoho upřímného mladého Pařížana, který to nemá v životě lehké? (24.11.2005)

Tak si tady čtu ty komentáře, a nechápu kde ty odborníci vzali ty názory, že jedna scéna určuje tohle a další scéna zase tamto. Takhle na film nekoukám a ani nechci. Nejsem žádný odborník a na film jsem koukal čistě jen ze zajímavosti a hlavně proto, že mě to v televizi dokázalo zaujmout. Jenže jak jsem se vžíval do toho kluka, tak mě začalo rozčilovat, že se vlastně příběh nijak zásadně dál neposouvá, hrozně pomalu to ubíhá a šíleně to nudí. Pravda je, že pár scén zajímavých skutečně je, ale proč mám koukat na film, kde mě každá postava strašně rozčiluje a hlavní hrdina, kluk, který neví co si počít, vlastně nedělá celý film skoro nic a na konci se to všecko semele? Má mě to uhranout a držet celou dobu, a ne mě to táhnout jak chlupatou deku po štěrku znaveně a otráveně jako tenhle film. (11.07.2009)