Nikdo mě nemá rád

Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti, a naopak, vzniklo hodně. Málokterý film o generačním nepochopení byl ale „napsán“ s takovým pochopením pro mladé uličníky (snad ještě Truffautovi krátkometrážní Uličníci a Vigova Trojka z mravů, která je v Nikdo mne nemá rád přímo citována) a zřejmě žádný nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila (pro jehož potěchu je ve filmu dále třeba cameo Jeanne Moreau jako dámy s psíkem). ___ Skutečnost, že sám Truffaut za své rošťárny strávil část dětství v pasťáku, činí z Les Quatre cents coups (část idiomu, který by se dal volně přeložit jako „dělat neplechu“) snímek velmi osobního charakteru a psychoterapeutického významu. Stejně jako Antoine, taký malý Francois utíkal z dishamornického rodinného prostředí k filmům a literatuře. Není divu, že se později tak rád označoval za adoptovaného syna Andrého Bazina (jemuž je film dedikován), který ho zachránil před vojenským vězením, kam byl anti-autoritářsky smýšlející Truffaut zavřen za dezerci. ___ Svého biologického otce Truffaut ani nikdy nepoznal, a příběh filmu je hledáním chybějící autority, člověka, který by pro chlapce měl pochopení a kterého by si chlapec sám mohl vážit. Matka, s níž chlapce pojí oidipovské pouto, projevuje více citové vřelosti k milenci. Podváděný otec si zase nedokáže zjednat pořádek a prosadit vlastní názor. ___ Stejně jako nejsou postavy dospělých jednorozměrnými karikaturami, ani pochopení pro protagonistu u Truffauta nesklouzává k nekritické sentimentalitě. Antoine není bez viny, jak dobře osvětlují jeho odpovědi během rozhovoru s psycholožkou. Romantizující není ani styl filmu. Kompozice záběrů na jednu stranu vyniká důslednou promyšleností (střídání stísněných interiérů a osvobozujících exteriérů podtrhuje širokoúhlý formát Dyaliscope), snímání všedních denních úkonů zároveň připomíná neorealistickou snahu o bezprostřední zachycení přítomného okamžiku. Výsledek je především pravdivý. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, Jeanne, gudaulin, Ligter, MarekT (01.07.2013)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)