Csend és kiáltás
Ticho a výkrik
Silence and Cry
Režie:
Miklós JancsóKamera:
János KendeHrají:
Mari Törőcsik, József Madaras, Zoltán Latinovits, Andrea Drahota, András Kozák, István Bujtor, Ida Siménfalvy, János Koltai, Sándor Siménfalvy (více)Obsahy(1)
Snímek Ticho a křik tvoří v Jancsóově tvorbě společně s předcházejícími tituly Beznadějní a Hvězdy na čepicích pomyslnou trilogii, někdy také nazývanou triptych o utrpení. Na scénáři režisér opět spolupracoval s Gyulou Hernádim, tentokrát však tvůrci nezkoumají, jak mechanismus moci působí na společenské vrstvy, ale soustředili se na osudy jednotlivců. V centru jejich zájmu stojí hrdina, který si je vědom nutnosti bojovat za své ideály, pro něž je ochoten položit život. Děj se odehrává v roce 1919, kdy po porážce proletářské Maďarské republiky rad zavládlo kruté období bílého teroru Hortyho vlády. V dusivé atmosféře všudypřítomné tyranie dochází k popravám bývalých maďarských příslušníků Rudé armády a celá země je pohlcena strachem. V symbolickém prostoru maďarské vesnice pak tvůrci nabízejí střet jednotlivých hrdinů, kteří se s hrůzami vyrovnávají různým způsobem. Divák si z minima dialogů a řady výtvarně koncipovaných scén musí domýšlet jejich skutečné vztahy, které jsou často zahalené tajemstvím. Jancsó nabízí dokonalou jednotu obsahu a formy, systematická obrazová stylizace, vycházející ze hry kontrapunktů mezi pohybem kamery a vnitřním pohybem obrazu, dodává atmosféře filmu tajemnou, kultovní obřadnost. Tvůrcům se podařilo ve svébytné umělecké stylizaci ztvárnit důležité téma evropského filmu 60. let: odcizení, které chápou jako důsledek nejvyššího lidského utrpení, ponížení a útlaku. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Pozoruhodný artový film plný metafor, které jsou stěží rozluštitelné tomu, kdo nezná hlouběji maďarskou historii po potlačení tzv. Maďarské republiky rad a snad i maďarskou mentalitu, která má sklon k vypjatému nacionalismu. Přesto mě skvělá kamera, propracované obrazové kompozice, až snové tempo a všudypřítomný zlověstný pocit pod povrchem zdánlivě banálního dění, až téměř fascinovaly a nedovolily mi nudit se. ()
Vesnice a v ní vojáci a civilové (muži a ženy). Neznáme dobře jejich vzájemné vztahy, ale víme, že mají svoji minulost a mohou mít i svojí budoucnost – alespoň u těch, kteří se jich dožijí. Postupné odhalování, přemísťování, manévrování připomíná hru v šachy, přičemž některé figurky provedou piruetu, složí se k zemi a zase vstanou, políbí se atp. Osud každé figurky závisí na tom, do jakého silového pole se dostane. Už dávno nejde o šachy ve smyslu výhry, prohry, remízy nebo patu, jde o to obsadit co možná nejbezpečnější políčko. Ale i to některé figury odmítají. Navíc jsou do hry vpuštěny ženy, které se pokoušejí vnést do hry svá vlastní pravidla - stávají se zároveň šachisty i figurami... Jancsův svět není naším světem, ale když se oba světy dostanou do kontaktu mohou se buď prolnout nebo střetnout. Co je lepší varianta sám nevím. Jedno však je a vždy bude jisté, v obou světech je občanská válka - právě na základě znalosti, známosti a paměti -, tím nejodpudivějším projevem mezilidských vztahů. ()
Film svojou atmsoférou veľmi podobný Beznadejným, ale po príbehovej stránke je slabší a hlavne nudnejší. Pomalé scény, skúposť na dialógy a dovysvetlenia. Naopak, príliš často sa objavujú pasáže, v ktorých vojaci posielajú iných ľudí postaviť sa tam a tam, čo pôsobí trápne až nezmyselne. Vadila mi aj štylizácia. Záver s vytrhnutím sa z kruhu síce zaujal, ale celkovo ma to viac než len neoslovilo. ()
Tento snímek měl zobrazit jakési vnitřní utrpení běžného maďarského lidu po 1. světové válce. Jestli si kladl Jancsó za cíl přenést jisté utrpení z hrstky bezejmenných postav i na diváka, tak se mu to bezesporu v mém případě povedlo, odsledovat to bylo místy utrpením. Jiný režisérův film Lid dosud prosí (1972) mě před časem nadchl a udělil jsem mu plný počet – zpracování vybrané události z národní historie formou folklórního pásma v autentických reáliích jsem považoval za velmi originální a fascinovalo mě to. I v tomto filmu Ticho a křik mi připadalo, že chce Jancsó využít stejný styl a tak využívá nestandardně dlouhé záběry pomaly dynamické kamery, před níž postavy porůzně krouží po zabíraných exteriérech. Akorát v tomto filmu se narozdíl od zmiňovaného nezpívá a netančí (i mluví jen velice málo), takže smysl a poselství tohoto stylu „představení“ mi zůstaly skryty. Absolutně jsem nepobral motivaci postav, i vztahy jsou zde jakoby nejednoznačné. Jelikož se zde hlavní ženská postava stylizovaně líbá na střídačku s jinou dívkou a mužem, nadobyl jsem (možná mylného?) dojmu, že je bisexuální orientace, ale netuším případný smysl této informace. Netuším, ani co mělo znamenat ono kroužení s fyzicky vyčerpaným člověkem (v první třetině se stařenou, v poslední zase mladíkem) v doprovodu dvou osob několikrát dokolečka před domem. Nezbývá mi, než skonstatovat, že tento film je na mě až příliš umělecký, než abych ho pobral, a vysílá na jiné vlnové délce, než kterou jsem schopen pochytit a ve výsledku mohu dát 2 hvězdičky jen za krásnou černobílou kameru. Přesto jsem ještě zvědavý na další režisérovu spolupráci s Mari Törőcsikovou (Elektra a její pravda), tak uvidíme. 45% ()
Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy při sledování filmu tak strašlivě nudil. Miluji filmy z šedesátých let, historické období v Evropě těsně po roku 1918 mě také zajímá, ale snímek mě ničím neoslovil. Neviděl jsem tam vůbec nic. Scény bez emocí, dlouhé záběry bez střihu a nepochopitelné jednání postav. Styl převedení děje na filmové plátno jsem prostě nepobral. Jediné, co moji pozornost občas poutalo k obrazovce byla kamera, která již tenkrát na tu dobu byla hodně nadčasová a moderní, že by se dalo klidně říct, že film byl natočen teprve nedávno. Zkusím ještě jiný film Miklóse Jancsóa a třeba více pochopím jeho tvorbu. ()
Reklama