Turks fruit

Kdopak je ten sympatický, vysoký blonďák s dlouhým ocasem a nafouklým pytlíkem a pročpak se ta mladá ženština všude producíruje, nestyda jedna hanbatá? Tak tyto otázky si budete klást v průběhu sledování tohoto lehce erotického dramatu s komediálními prvky a mírně romantickým podtextem. Už v prvních scénách, když vidíte rozpláclýho nahatýho Erika válejícího se na posteli a později dělajícího svou potřebu před hanbatým obrázkem na stěně začnete pomalu tušit, že tento film nebude erotickými scénami nějak šetřit. Příběh pokračuje a my vidíme promiskuitního obšourníka, který střídá své partnerky rychleji než číšník ponožky v zájezdním motorestu. Pak se stane zlom a náš hlavní hřebec se zamiluje do přitažlivé, provokativní Olgy. Od té doby sledujeme jejich zábavnou a hlavně divokou jízdu u které se zasmějeme a u které si pozorný divák všimne mnoha originálních scén, které se mnohem později objevili v hollywoodských filmech. Pro příklad uvedu „zadrhutí zipu na jedné choulostivé partii mužského těla", které jsme viděli ve filmu Něco na té Mary je. A samozřejmě mnoho dalších originálních scén, ať už zábavných či méně zábavných uvidíme v tomto filmu. Nizozemský režisér Paul Verhoeven si vybral do role Erika tehdy neznámého začínajícího herce Rutgera Hauera a začal tím tak jeho kariéru úspěšného holandského a později i hollywoodského herce, kterého jsme viděli v mnoha Verhoevenových filmech, ale také v nezapomenutelné roli replikanta Roye Battyho v kultovním snímku Ridleyho Scotta s názvem Blade Runner. Tento snímek měl obrovský úspěch v holandských kinech a stal se nejúspěšnějším filmem nizozemské kinematografie. Snímek vidělo v té době přes tři a půl milionů platících diváků, což bylo necelých třicet procent tehdejší holandské populace. Taktéž byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film a taktéž byl v roce 1999 vyhlášen jako nejlepší nizozemský film dvacátého století. No prostě to nastartovalo kariéru třem holandským mistrům filmového umění. Paulovi, Rutgerovi a kameramanovi Jan de Bontovi. V této lásce po holandsku jsem této dvojici fakt držel palce a užíval jsem si jejich bláznivá dobrodružství, protože se k sobě fakt hodili a proto mě zklamal konec o kterém nebudu psát, jelikož bych spoileroval, ale kvůli kterému dávám jen 80%, protože mi zkazil celkový dojem tohoto filmu u kterého jsem byl celou dobu jistý, že dám hodnocení nejvyšší, ale bohužel, petržel !!! (20.08.2021)

Lehce zvrácený filmeček, který mi udělal docela radost. Perverzita, nahota a zkaženost – mé oblíbené… Rutger Hauer ojede každou, na kterou se jen podívá, dělá si sbírku „bobrů“ a nevadí mu ani sahat na hovna – ale když do jeho života vstoupí ONA, začíná ta správná jízda…Paul Verhoeven vždy rád něčím šokoval a tady se mu to opravdu povedlo. Zvrhlá podívaná však nabídne i celkem zajímavý příběh a hlavně pochmurný osud obou hlavních aktérů, jo a ten pískový panák na pláži byl vážně excelentní… (25.09.2018)

Vášnivá love-story dvou spontánních asociálů podaná vrcholně pravdivým a odvážným způsobem. První role Rutgera Hauera, jehož excentrické herectví připomíná Klause Kinského a jehož andělský zjev ostře konstrastuje s jeho démonickým chováním. Absolutní nepodřízenost rovná se absolutní svoboda – to platí jak pro postavy, tak pro tvůrce filmu. Buřičská gesta a buřičské činy ve jménu lásky, fuck off autority, fuck off pravidla – Turks Fruit mohl být libertinskou oslavou l´amour fou. Ovšem nebýt toho tak drásavě smutného konce, který zpětně celý příběh přehodnocuje a zanechává pocit hořkosti a beznaděje. (07.11.2006)

Holanďan Paul Verhoeven vždycky rád škádlil (hlavně zaoceánské) cenzory. Když se do toho nicméně téměř pokaždé obul, divák plesal radostí. Než však chlapík, který má doktorát z matematiky a fyziky, do Ameriky vyrazil, dal solidně zabrat i evropskému publiku. Jeho netradiční přístup několikrát okusil i Rutger Hauer, který tentokrát představuje tak trochu šíleného, tak trochu nadrženého i tak trochu hulvátského sochaře, který konečně po prozkoumání mnoha zarostlých klínů našel tu pravou. V sérii retrospektiv sledujeme jejich vztah, radosti i strasti spojené zejména s hrdinčinou hysterickou matkou. Jeho rebelující neotesanec je skvělý, zrzečka Monique van de Ven hraje prakticky neustále nahá, navíc Verhoevenova schopnost režijní intuice, vedení herců a neotřelosti byly už tehdy patrné. Od kamery mu navíc velmi umně pomáhal holandský kolega Jan de Bont (natočili spolu ještě drama Keetje Tippel, thriller Vierde man, diváctvu už známější Maso a krev i kultovní Základní instinkt). Jak je patrné, ve filmu, který přinese několik milých a originálních obrazů, se vyskytují pro Verhoevena typické motivy, hlavně výrazná nahota, která ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Abyste byly ovšem v obraze – zkoumání kalhotek Sharon Stone v Základním instinktu je jen velmi slabým odvarem, tady se zvrací na lidi, zkoumá se jejich stolice, stříhá se jejich ochlupení. Několik momentů je naprosto neřízených, ale jednoduše to jako celek baví. Energický, svobodný, černohumorný a spontánní kus. 75% (07.10.2014)

Holandský provokatér č. 1 - Paul Verhoeven - následne azda čo úplne najviac vyprovokoval i zrovna tohto umelecky [sochársky] založeného jedinca, ktorý sa vskutku čoraz viac začal oddávať nekonečnému »sexuálnemu harašeniu« s viacerými neukojenými partnerkami, až teda pokým Erik Vonk i konečne aspoň raz nenašiel tú akože pravú partnerku v podobe Oľgy Stapelsovej, s ktorou vzápätí pokračoval v naprosto extravagantnom spôsobe života so súčasne aj akýmisi «dekadentnými prvkami» v rámci celkovej štylizácie nasledujúceho diania, čo asi ani neveštilo nič extra priaznivého do budúcnosti zo strán až povedzme práve takto zainteresovaných, ústredných postáv, z ktorého by si určite nejeden kultivovaný divák mohol vziať i akési ponaučenie do budúcna, že to skrátka taktohľa nemôže pokračovať ďalej; a veď v podstate nakoniec posúďte sami, ako sa veci vlastne majú... • Skúste teraz počítať zároveň i so mnou, čo že to všetko približne asi obsahovalo dané, živočíšne ladené, kinematografické dielo, à la „umelecké porno” v podobe: Tureckého medu : I.) nahota; II.) sex; III.) genitálie; IV.) perverznosť; V.) vulgárnosť; VI.)  exkrementy; VII.) násilie; VIII.) dekadencia; jednoducho k dispozícii bolo až toľkoto všelijak rôznych ingrediencií, ktoré sa vďaka akémusi "verhoevenskému" mixéru, podarilo celkovo naraz zmixovať dohromady, keď z toho potom priamo vzišiel presne takýto zaujímavý a jednoliaty t v a r, ktorý na moje veľké počudovanie - nebol zdeformovaný na celkový vzhľad, ako by sa na prvý pohľad mohlo vôbec zdať, ale skôr presne naopak; sledovanie vyšinutých postáv disponovalo akousi povznášajúcou pointou, prečo by sme sa nemali správať, ako On a Ona, ktorí boli doslova, ako odtrhnutými z reťazí bez akýchkoľvek hlbších zábran, ktoré by ich včas upozornili konkrétne i na to, že je už hádam i najvyšší čas zatiahnuť ručnú brzdu pred samotným nárazom do betónového múra, pričom ešte stále nie je neskoro začať novú etapu bytia, len to by museli mať najskôr tieto zhýralé postavy akýkoľvek prejavený záujem... • Predstaviteľ Erika Vonka, t.j.  debutujúci Holanďan, Rutger Hauer, dôkladne stvárnil mimoriadne frustrovaného, a k tomu i sexom posadnutého protagonistu, ktorý si svoj nahromadený s t r e s veľmi často vybíjal na nežnom pohlaví, ktoré podobne nemalo takmer žiadne zábrany sa v danej forme naplno realizovať, čo v spoločnej kombinácii, jednak prinášalo explicitne zobrazovacie scény, a jednak na mňa našťastie ani nijako zvlášť zase nepôsobili samoúčelným dojmom, čo iba kvitujem; keďže celé zobrazenie príbehu malo svoju opodstatnenú logiku, kvôli ktorej som sa dokázal naladiť na vlnovú dĺžku týchto [ne]charakterov, i keď nie práve tak, ako si asi myslíte; to už vtedy akosi hraničilo so sebadeštrukciou, čoho určite nie som žiadnym fanúšikom ← žeby akási holandská odpoveď na predchádzajúci, škandalózny titul v podaní Mechanického pomaranča? → nebezpečné záležitosti v obidvoch podobách: ako v holandskej, tak rovnako aj v britskej. (24.05.2024)