Smrt v Benátkách

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Určitě nekrásnější a nejpoetičtější italský film, který znám, a nic na tom nemění ani jeho německá předloha a decentně homosexuální nádech. Všeprostupující pocity nostalgie, smutku z osamělého stárnutí a bolesti z nenaplněných tužeb jsou univerzální. Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl můj první Visconti a žádný jiný už ho potom nepřekonal, ani se mu nepřiblížil. Překrásné obrazy, překrásná hudba, překrásná výprava, překrásné italské Benátky... vrcholná filmová krása. (23.04.2014)

Tohle je pro mě skutečná záhada. Skoro dvě a čtvrt hodiny jsem se v podstatě nudil a přitom mi to uteklo jako voda. Nenechte se zmást povídačkami o nádherné hudbě. Ano, hudba je to opravdu pěkná, ale tak, jak to zde mnozí prezentují, by se mohlo zdát, že se spousta krásných tónů prolíná celým filmem a sekunduje zajímavé kameře. Pravda je ovšem zcela opačná, hudební doprovod se ozývá velice zřídka, odhadem tak 20 minut z celkových 130. Jak již bylo řečeno, zápletka je prostinká, dialogy téměř žádné a v polovině z nich herci přehrávají tak, až je to někdy k smíchu (zejména filozofické debaty o kráse). Přesto má Smrt v Benátkách, co nabídnout, a to zvláště ve vzácných momentech, kdy zazní hudba a přichází vizuální bašta pro oko. Za nejlepší scénu považuju návštěvu hlavního hrdiny u lazebníka. (16.11.2004)

Skvostná adaptácia, možno aj prekonávajúca predlohu. S Mannovou novelou som mal jediný problém, že som po tých cca 80 stranách textu chcel viac. Film mi prišiel postačujúci, po všetkých stránkach uspokojujúci, a nielen vďaka majstrovskej výtvarnej stránke. Viem si predstaviť, že v inom duševnom rozpoložení by som sa mohol nudiť, ale bol som na hoteli, s flaškou silného ginu, a užil som si tú snovú uhrančivosť, rovnako ako filmy Ericea, alebo Tornatoreho. (15.05.2022)