Smrt v Benátkách

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. (25.06.2018)

Byla to nádhera. Ale ne pro každého. Ne každý ocení táhlé pohledy kamery, statické záběry na hrající si děti, muzikanty, starce a moře, někomu to překáží, já si v tom libuji. "Hudba je dvojznačná" říká jeden muzikant druhému, a nejen ona, říkám já. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla "kometa" - princátko jak z Botticelliho obrazů, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti byť v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčená, že takhle "dlouze", k tomu s krásnou hudbou, to bylo to pravé. (03.11.2005)

Rozhodně patřím mezi ty, které Luchino Visconti zklamal. Tento film byl prvním setkáním s tímto "prý" géniem a velkým mistrem a pro mě skončil opravdu špatně. Dvakrát jsem usnul, jednou jsem si radši odešel udělat něco k jídlu a do třetice jsem měl chuť film vypnout ještě než skončil. Opravdu velmi špatně pojatá adaptace, z které by jste nevymačkali ani kapku sladké šťávičky. Bohužel mě film zklamal opravdu ve všem. Se ztvárněním osudových lásek hlavních postav(které zpravidla vypadají andělé = něco mezi chlapcem a dívkou se zlatými vlasy a úsměvem...) trochu homosexuálně jsem se smířil, ale s celkovým pojetím filmu ne. Snaha ukázat a diváka přinutit se dívat na mě vůbec nezapůsobila a nemohu si pomoct, ale slušná kamera a snaha mluvit obrazy prostě potápí celý snímek. Jeden z posledních záběrů filmu, kdy hlavní postava sedí na sedátku na pláži a hledí na svou milovanou osobu ve vodě, nedaleko stojí starý fotoaparát a celé moře odráží sluneční paprsky je nejpůsobivější záběr, ale také z něj čiší umělost a naaranžovanost celého snímku. (07.12.2006)

Zvláštní film. Posedlost mladým chlapcem jakožto ztělesněním krásy, kterou hlavní hrdina-skladatel už přestal vidět v hudbě…poněkud perverzní, ale přitom ne zas až tak těžce pochopitelné. Před diváka je postaveno dilema, jestli má Gustavovi přát jeho bytostní naplnění nebo jím naopak pohrdat a odvracet se zhnusením, ale to už si musí každý rozhodnout sám. Já s ním soucítil, fandil mu do té míry, aby nebyl prozrazen a neztratil tak svůj poslední zbytek důstojnosti, kterou ještě disponoval. Zároveň mi bylo nabídnuto vychutnávat si příjemnou hudbu a hezké záběry kamery. A konec…co si víc přát než vidět v onu chvíli naprostou krásu (i když nedosažitelnou). Celkově to vidím na slabší 4*, svým způsobem velmi jímavý film. (14.06.2013)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)