Smrt v Benátkách

Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) (21.11.2006)

Keďže Bjorn Andrésen je skutočne nadpozemsky krásny, týmto filmom dosiahol casting svoj absolútny profesionálny vrchol, nakoľko Smrť v Benátkach je film, ktorý - na rozdiel od prvoplánovo registrovateľného príbehu (zvádzajúceho k plytkým, prostoduchým či dokonca vulgárnym interpretáciám) - sa nadpozemskou krásou programovo zaoberá. Presnejšie - koncentruje sa na rozprávanie o nemožnosti dosiahnutia ideálnej krásy v umení a ideálneho vôbec. Postava poľského mladíka je rovnako neskutočná, preludná a efemérna ako sfumato na obrazoch Leonarda a jeho školy - je to personifikácia Krásy a Inšpirácie. Ako inak si vysvetliť, aby sa skutočný 15 ročný chlapec na kohokoľvek uprene díval s výrazom nejakého tajomného božstva (15 sekundová sekvencia bez zažmurkania) a o čosi neskôr vyvádzal na pláži s rovesníkmi. Práve toto jasne artikuluje, že fyzické a zmyselné je potlačené v prospech duchovného. Viscontiho typické "päťminútové" scény v jedinom zábere zbožňujem. Prezrádzajú absolútnu koncentrovanosť a suverénne gesto režiséra, ktorý si je natoľko istý svojím zámerom, že kladie znamienko rovnosti medzi "skutočný" čas a fiktívny čas filmový, aby z diváka urobil voyeura bytostne zainteresovaného na dianí, ktoré sa pred ním odvíja, i na jeho význame. Už z toho pohľadu je takáto filmárčina fascinujúca, nehovoriac o tom, že okrem premýšľania máme možnosť náležite vychutnať špecifickú atmosféru. Do filmu, kde dominantnou témou je neuchopiteľnosť krásy ako duchovnej hodnoty vnáša použitie dráždivo dlhých záberov (akcentujúcich materiálno) dusný, znepokojujúci prvok a teda estetiku extrémneho kontrastu, ktorá je napokon využitá i pri konfrontácii krásy zmyslovej s ošklivosťou (Tadzio a spevák na terase hotela). Keď ten neuveriteľný Andrésen vrhne - podľa Viscontiho pokynov - "pohľad z bodu A do bodu B", človeka až zamrazí. Tam, kde hlavný hrdina krásu nachádza a stráca, kúzli Visconti klaustrofobicko-fantazijnú krajinu nie nepodobnú niektorým horúčkovitým, unikavým neskororokokovým víziám Benátok, aké občas maľoval Francesco Guardi. Najznepokojujúcejším momentom celého filmu je však záverečné gesto mladíka. Nie preto, že by snáď toto gesto nemalo predobraz v novele. Zatiaľčo Mann vágne popisuje neurčité gesto, Visconti - ak ho chcel mať vo filme (a on ho tam rozhodne mať chcel) - musel divákovi ukázať celkom konkrétny pohyb, teda čosi, na čom stojí a padá kinematografia ako taká. Nečakane alogický charakter tohto pohybu spôsobuje, že do banálneho, až do krajnosti trivializovaného príbehu odrazu vstupuje prvok nadprirodzena, konečne tá enigmatickosť, ktorá je vlastná každému dobrému umeleckému dielu. PS: Andrea Verrocchio by dal 5*. PS 2: Práve som kdesi narazil na jednu interpretáciu, podľa ktorej je chlapec nadprirodzenou entitou, známou v mnohých starých kultúrach, ktorá uľahčuje umierajúcim prechod zo života do smrti. (20.10.2004)

Zvláštní film. Posedlost mladým chlapcem jakožto ztělesněním krásy, kterou hlavní hrdina-skladatel už přestal vidět v hudbě…poněkud perverzní, ale přitom ne zas až tak těžce pochopitelné. Před diváka je postaveno dilema, jestli má Gustavovi přát jeho bytostní naplnění nebo jím naopak pohrdat a odvracet se zhnusením, ale to už si musí každý rozhodnout sám. Já s ním soucítil, fandil mu do té míry, aby nebyl prozrazen a neztratil tak svůj poslední zbytek důstojnosti, kterou ještě disponoval. Zároveň mi bylo nabídnuto vychutnávat si příjemnou hudbu a hezké záběry kamery. A konec…co si víc přát než vidět v onu chvíli naprostou krásu (i když nedosažitelnou). Celkově to vidím na slabší 4*, svým způsobem velmi jímavý film. (14.06.2013)

VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene. (20.11.2006)

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. (25.06.2018)