Cizinec

Viscontiho mám hodně rád, a Mastroianniho ještě víc, ale zde mi to bohužel nesedlo. Nemyslím si úplně, že je to nejvhodnější látka pro zfilmování. Ten film mě vůbec nebavil, musel jsem se do něj docela nutit, a jeho délka mi kvůli tomu subjektivně přišla nekonečná. V některých detailech je to zajímavé, ale jako k celku jsem si k tomu cestu nenašel, a Arthur Meursault pro mě zůstal stejnou záhadou, jakou představoval i pro své okolí, ta jeho apatie mi jednoduše přišla hrozná, nešlo se - a hlavně jsem pak už ani nechtěl - v něm vyznat, a už pár dní poté, co jsem to viděl, rychle zapomínám, o co tam vlastně šlo, takže pustit si tenhle film se v mém případě rovnalo spíše ztrátě času, bohužel. (30.10.2019)

Trochu zklamání.. Nejedná se o vyloženě špatný film, ale je to něco, co nemělo zřejmě vzniknout. Filmová podoba cizincovi dle mého názoru ubližuje. Navíc celý film je prostoupen ohromnou přehnaností ve vyjadřovacích prostředích ať už mluvíme o hereckých výkonech či filmové řeči. Přestože za tím může být jistý tvůrčí záměr, tak je to natolik specifický prvek, že to imho ubližuje samotné myšlence. Velmi zábavné jseou oba bojové střety s arabama, které dýchají ohromnou nepovedeností... (09.01.2010)

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil. (16.04.2024)

Camusa som nečítal, Viscontiho nepoznám, herecké majstrovstvo Marcella Mastroianniho a krásu Anny Kariny ticho obdivujem. Film podľa mňa dokázal vystihnúť zamýšľanú neambicióznosť a stagnáciu Meursaultovho života, vplietajúceho sa do absurdného kafkovského systému, veľmi verne. Malátna bezdejovosť dokonale odráža pusté vnútro jeho telesnej schránky. Spaľujúce žeravé slnko, odumierajúca zem, absentujúci cit a ničota všade navôkol. Visconti pracuje s priestorom ako plátnom na maľovanie obrazov vnútornej krajiny. Mastroianni je naopak jeho mramorovou sochou, do ktorej tesá bezvýraznú kamennú tvár. Meursault dýcha, Meursault je, Meursault chodí, Meursault pracuje, Meursault hovorí, Meursault flirtuje, Meursault spí, Meursault pochováva, Meursault vraždí. Prečo? To nevie nikto. Možno za to môže slnko. Možno je to prirodzenosť, ukrytá hlboko v ňom, a práve preto nič nepociťuje. Antonioniovská vyprázdnenosť postmoderného veku (možno milovať bez lásky?) tu dostihuje hlavného hrdinu obklopeného spoločnosťou, ktorá v konkrétnych situáciách vyžaduje konkrétne emócie. Skrýva sa však pravda v neúprosnej dikcii civilizácie, prekrúcajúcej pohodlným využívaním nesúvisiacich faktov obraz (ne)hrdinu? Odpoveď musíme nájsť sami. Šlo to však ešte pôsobivejšie, výtvarne a scénicky premyslenejšie, režijne o niečo koncentrovanejšie (na pár miestach som mal pocit, že Viscontimu dochádza dych, ale napokon sa vždy vzopäl a dotiahol to). 80% [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (12.04.2015)

Camusovu predlohu mám takmer 60 rokov z doby, keď vyšla v českom preklade spoločne s románom Pád. Pamätal som si z tej doby iba, že ten, kto neplače na pohrebe svojej matky, riskuje odsúdenie. Filmové spracovanie Cudzinca slávnym režisérom, ktorý doň obsadil celú plejádu známych hercov mi prinieslo iba pripomenutie knižnej predlohy. Možno ani nie sú k dispozícii prostriedky na adekvátne pretlmočenie predlohy do filmovej reči. Rozhodne za ne nemôžem považovať zbytočný voice over, ktorý pri zobrazení lesknúcej sa dlažby túto skutočnosť oznamuje divákom, ktorí si toho možno nevšimli. Pravdou ostáva, že poznám Viscontiho filmy, ktoré sa mu vydarili viac, než Cudzinec. (27.09.2023)