Cizinec

Viscontiho mám hodně rád, a Mastroianniho ještě víc, ale zde mi to bohužel nesedlo. Nemyslím si úplně, že je to nejvhodnější látka pro zfilmování. Ten film mě vůbec nebavil, musel jsem se do něj docela nutit, a jeho délka mi kvůli tomu subjektivně přišla nekonečná. V některých detailech je to zajímavé, ale jako k celku jsem si k tomu cestu nenašel, a Arthur Meursault pro mě zůstal stejnou záhadou, jakou představoval i pro své okolí, ta jeho apatie mi jednoduše přišla hrozná, nešlo se - a hlavně jsem pak už ani nechtěl - v něm vyznat, a už pár dní poté, co jsem to viděl, rychle zapomínám, o co tam vlastně šlo, takže pustit si tenhle film se v mém případě rovnalo spíše ztrátě času, bohužel. (30.10.2019)

Trochu zklamání.. Nejedná se o vyloženě špatný film, ale je to něco, co nemělo zřejmě vzniknout. Filmová podoba cizincovi dle mého názoru ubližuje. Navíc celý film je prostoupen ohromnou přehnaností ve vyjadřovacích prostředích ať už mluvíme o hereckých výkonech či filmové řeči. Přestože za tím může být jistý tvůrčí záměr, tak je to natolik specifický prvek, že to imho ubližuje samotné myšlence. Velmi zábavné jseou oba bojové střety s arabama, které dýchají ohromnou nepovedeností... (09.01.2010)

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil. (16.04.2024)

Oficiálne odo dneška môj najobľúbenejší Visconti. Absolútne netradičný, množstvo času totiž strávime v súdnej sieni. Film režisér rozelil na dve zhruba rovnako dlhé časti, atmosférou značne odlišné. Na Cudzincovi je myslím najzaujímavejšie vciťovanie sa do charakteru a myslenia hlavnej postavy, premýšľanie nad jeho argumentami a odpoveďami na otázky, ktoré by mali mať zdanlivo jednoduché odpovede. Nedoporučujem si čítať obsadenie, v druhej polovici sa nám predstavia dvaja slávni francúzski herci v menších, ale veľmi dôležitých úlohách. Ak Visconti nebol s filmom úplne spokojný, je to pre mňa takým malým dôkazom, že možno sú niekedy určité zásahy do tvorivej slobody režiséra- autora k prospechu veci. (27.07.2016)

Komorní a tak trochu televizní zpracování Cizince (tuším, že svého času šel tento film do amerických kin pod názvem Sex s cizincem - to pro jeho větší atraktivitu), jaké jsem i očekával, neboť už samotný román k němu vybízí. A musím přiznat, že některé scény téměř dokonale odpovídaly mým imaginacím z četby. Atmosféra a prostředí rozpáleného pobřeží Alžírska a z toho plynoucí pocity únavy a dezorientace, které jsou pro Camuse důležitými (pseudo)faktory Mersaultova odcizení a existenciálního vědomí, přenesl Visconti věrně. Nescházejí rovněž podstatné myšlenky a pocity zachycené v monologu hlavního hrdiny, který je narativní reflexí jeho osobnosti a životního osudu. Na druhou stranu se na většinu (byť ne nezbytných) úvah nedostalo, což je vzhledem k omezeným možnostem filmového přepisu pochopitelné. A proto si říkám, zda-li by nestálo za to, adaptovat Cizince volněji, třeba i s delší stopáží, hlavně však s větším důrazem na psychologii Mersaultova nitra na úkor některých postranních událostí a vztahů, které sice dokreslují atmosféru odcizení, leč daly by se jistě formálními prostředky obejít. 82% (03.08.2011)