Cizinec

Hodne presná adaptácia, spolu so Snovou novelou jedna z najpresnejších, vrátane celých dialógov a bezchybne obsadených postáv. Akurát Mastroianni sa mi na toho úradníka moc nehodil, ale kto ja som, aby som kritizoval obsadenie Mastroianniho, že?! A má to atmosféru, ako všetky staré talianske filmy. Iba ten záver bol na papieri údernejší. Každopádne, ja mám od Camusa radšej Pád. (30.01.2022)

Bylo mi jasné, že Marcello Mastroianni dovede zahrát snad kohokoli, u cizince Meursaulta a Snílka z Bílých nocí, jsem si přece jen nebyl tak jist. Dopadlo to ale dobře, Mastroianni umí zahrát kohokoli. Velký režisér tu ale zachází s hlavním hrdinou trochu jinak, než např. ve Smrti v Benátkách. Vlastně nedělá nic, než že se snaží dvojrozměrný list papíru pokrytý písmeny převést na dvojrozměrné plátno pokryté obrazy. A dělá tak dobře, protože uhnout není kam, všechny jiné cesty vedou do ztracena. Proč je ale Camusův román (či novela) tak vzácný, proč má téměř biblickou závažnost? Mersaultův příběh se nejspíš mohl stát mnohému z nás, jeho osud nás možná těsně minul, třeba jsme mu jen o vlásek unikli, možná jsme ho prožili v jiném životě nebo na nás ještě čeká. (Podobný dojem jsem měl při čtení novelky Herrmanna Hesseho: Pod kolem.) Hlavní zásadou existenčního myšlení je pravda, pravda o sobě a pro sebe. Kdo tvrdí: "Protože jsem neměl co říct, tak jsem mlčel," se již tím staví mimo společnost postavenou na elokvenci, používání slov na zmatení nebo zastrašení druhých, cizích. A společnost si to s ním vyřídí. Pravda nezvítězí, nezvítězí však ani lež; vítězem je prostřednost, přetvářka, překrucování atd., jiným slovem "smrt". Jedinec a společnost žijí v odlišných světech, které se jen málo dotýkají, pokud se však prolnou vlivem nějaké události (nemusí být fatální), pak je o tragedii postaráno... "Venku bylo zase nesnesitelně vedro. Slunce ho prudce bodlo do očí , až ho bolelo se dívat a hlava se mu závratně točila..." (Pozor! to není Camus ale Dostojevskij.) (22.03.2014)

Camusův román jsem nečetla, časem určitě napravím. Film mě zaujal právě kvůli hereckému projevu Marcella Mastroianniho. Mersault je citově prázdný úředník žijící v Alžíru, jeho svět je plný lhostejnosti a nezájmu o ostatní lidi. Ničím se netrápí, pro nic a pro nikoho se nenadchne. Pro zemřelou matku mu neukápne ani slza. Její věk nezná, jen tipuje. Nadřízený: „Kolik bylo vaší matce?“ Mersault: „Něco kolem šedesáti, nevím. Už jsme si neměli co říct.“ Jen tak existuje, ovšem žádnou emoci mu tento (ne)život nepřináší. Vlastně si svůj neodvratitelný konec pod gilotinou předurčil. „Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem … plným nenávisti.“ Nečekala jsem to, ale nakonec mě Mersault, muž s vyprahlou duší protkanou spletí pavučin, přece jen překvapil. (16.04.2024)

Pro mě je tento film pouze neuspokojivým ztvárněním naprosto geniální knihy. Po přečtení knihy se ve mne držely pocity z ní ještě hodně dlouho. Po zhlédnutí filmu se ani náznak oněch pocitů nedostavil. Film vás nechá, nebo alespoň mě nechal, stejně chladným jako je samotný hrdina pan Mersault. Kniha má v tomto případě opravdu vysoký level a vzhledem k jejímu charakteru si ani nedovedu představit film, který by ji alespoň z části mohl konkurovat. Tohle jediné lze vzít jako polechčující okolnost. Herecky mi to přišlo maximálně průměrné. Technicky zastaralé. Hudebně odpudivé. * * dávám alespoň za striktní držení se děje, bohužel okleštěného o veškeré pocity vyvolané knihou. P.S. Film jsem scháněl dlouho, nakonec se mi dostalo verze nevalné kvality s německým dabingem a českými titulky. Možná i tohle mohlo sehrát na mém hodnocení zápornou roli. (22.03.2011)

Camusa som nečítal, Viscontiho nepoznám, herecké majstrovstvo Marcella Mastroianniho a krásu Anny Kariny ticho obdivujem. Film podľa mňa dokázal vystihnúť zamýšľanú neambicióznosť a stagnáciu Meursaultovho života, vplietajúceho sa do absurdného kafkovského systému, veľmi verne. Malátna bezdejovosť dokonale odráža pusté vnútro jeho telesnej schránky. Spaľujúce žeravé slnko, odumierajúca zem, absentujúci cit a ničota všade navôkol. Visconti pracuje s priestorom ako plátnom na maľovanie obrazov vnútornej krajiny. Mastroianni je naopak jeho mramorovou sochou, do ktorej tesá bezvýraznú kamennú tvár. Meursault dýcha, Meursault je, Meursault chodí, Meursault pracuje, Meursault hovorí, Meursault flirtuje, Meursault spí, Meursault pochováva, Meursault vraždí. Prečo? To nevie nikto. Možno za to môže slnko. Možno je to prirodzenosť, ukrytá hlboko v ňom, a práve preto nič nepociťuje. Antonioniovská vyprázdnenosť postmoderného veku (možno milovať bez lásky?) tu dostihuje hlavného hrdinu obklopeného spoločnosťou, ktorá v konkrétnych situáciách vyžaduje konkrétne emócie. Skrýva sa však pravda v neúprosnej dikcii civilizácie, prekrúcajúcej pohodlným využívaním nesúvisiacich faktov obraz (ne)hrdinu? Odpoveď musíme nájsť sami. Šlo to však ešte pôsobivejšie, výtvarne a scénicky premyslenejšie, režijne o niečo koncentrovanejšie (na pár miestach som mal pocit, že Viscontimu dochádza dych, ale napokon sa vždy vzopäl a dotiahol to). 80% [Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou] (12.04.2015)