Advent

Jarmila Glazarová nesporně náleží mezi nejzajímavější autorky dvacátého století. V její tvorbě si získávají výraznou pozornost zejména dva romány postavené na střetu dobra a zla. Zatímco Vlčí jáma (zfilmovaná o necelý rok později Jiřím Weissem) je přesná v kritice maloměstské prudérie a s ní svázané morálky, Advent je příběhem ženy, která marně hledá lidské podmínky pro své dítě. Děj se odehrává během jediné noci, v níž si hrdinka, hledající ztraceného syna, vybavuje všechna dosavadní zastavení své křížové cesty a dospívá k poznání, že po celá ta léta, kdy se kvůli synkovi ponižovala, jej vlastně ztrácela. Prudkou gradaci retrospektivně vyprávěného děje, který směřuje ke katastrofě, způsobuje vytrvalé úsilí hrdinky najít ve vzpomínkách na běh svého života příčiny jeho ztroskotání. Filmové realizace se ujal kontroverzní režisér a držitel oficiálních komunistických cen Vladimír Vlček, který s překvapující pečlivostí dokázal román Glazarové převést do podoby strhujícího dramatu. Silný vliv na něj jistě měla osobní zkušenost z mládí (Vlček se v Beskydech narodil a strávil zde plných osmnáct let). Z hereckých představitelů jednoznačně vyniká Gustav Hilmar, který rolí zlého Podešvy završil svou několikaletou galerii tvrdých selských mužů z předmnichovského a protektorátního období. Vpravdě životní výkon podává univerzální tragedistka Marie Vášová, jejíž poživačná služebná je jednou z nejodpornějších postav domácí kinematografie. ADVENT bezesporu tvoří vrcholný dotek nové etapy českého filmu, který se pomalu odvracel od stereotypních schémat gottwaldovského temna a začal si všímat člověka jako prosté bytosti. Milující, chybující a odpouštějící. Tak, jak je tomu odnepaměti. (20.12.2009)

Syrový, surový a drsný pohled do života svobodné matky, která trpí pro svého synka u lakotného staršího sedláka, jenž v podstatě žije se služkou. Snáší psychické týrání a za jitrnici je ochotná uvěřit ve změnu. V duchu padesátých let je mocně kritizováno náboženství. Naštěstí po zásahu shůry je problém vyřešen sám, přestože to bylo v moci hlavní hrdinky. Věrné zobrazení horského venkova 30. let a zažitých rodinných stereotypů, až z něj mrazí. (22.04.2017)

Poprvé viděno před takovými osmi lety v TV, podruhé opět v TV těsně před Vánocemi 2009 a obeznámený s ostatními díly tohoto režiséra. V kontextu Vlčkovy tvorby bezkonkurenčně nejlepší snímek, ovšem kdyby to natočil nějaký lepší režisér, výsledek by byl jistě ještě lepší. Takhle totiž ze silného námětu zůstává jen pár dobrých scén, přičemž vrchol filmu přijde už někde v polovině a závěr je natočen dost mizerně. Herci se dost perou s nářečím, někteří lépe, jiní hůře, reálie se (mému národopisem nepříliš postiženém oku) podařilo zachytit vcelku slušně (tak tlusté krajíce chleba s tvarohem se nevidí) a Vlček si neodpustil ani jeho oblíbené lidovky, které má v každém filmu (kromě toho posledního). Jen by mě zajímalo, jestli se krajky náhodou nepaličkují a ne pletou ručně... (21.05.2008)

Samotná sociální balada Jarmily Glazarové je silnou předlohou, kterou se podařilo Vladimíru Vlčkovi zdařile zasadit do prostředí Beskyd. Příběh odráží venkovký život a především úděl žen. Trošku mi na filmu vadila barevnost. Příběh sám o sobě je ponurý. Příjemné byly scény, v nichž se filmaři soustředili na zobrazení lidových tradic; herci zaslouží pochvalu za používání nářečí. Nejsilnější jsou scény, v nichž Metúdek touží odejít z nehostinného prostředí domů. (20.12.2009)

Snímek, který se absolutně vymyká veškerému standardu 50. let. Tohle že bylo natočeno v padesátých letech?! Neuvěřitelné. Po blábolech Zítra se bude tančit všude a Rudá záře nad Kladnem natočil Vladimír Vlček drama, které by si zasloužilo mnohem větší pozornost, než je mu dnes věnováno. Jen škoda, že to nebylo točeno na černobílý materiál, zážitek by byl mnohem intenzivnější. P.S.: Marie Vášová nahání strach. (20.12.2009)