Advent

V rámci československé kinematografie padesátých let, pro filmaře bezpochyby v jedné z nejtěžších dob, nám soudruh režisér Vlček nabízí excelentně zrežírované a sehrané drámo, na které dokonce dostal od kolegů straníků barevný materiál. Osobně bych raději uvítal obraz černobílý, nicméně v podstatě nic, ani chvílemi nucený dialekt či lehounce ukvapený závěr (i po stránce režijní), mi nemůže plný počet pokazit. Nádherný exteriér drsné beskydské krajiny i velmi silné drama, prokládané jemným humorem malého Ogara__ "Však cigáni kůří od čtyř let a uděné maso déle vydrží..."__mohlo být inspirací pro slovenské tvůrce, jako byli Zachar či Ťapák, vyprávějící nám o podobně nelehkých, v některých případech až tragických, osudech obyvatel pod Tatrami. Nadprůměrná režie, scénář i herectví. Pro mnohé zúčastněné tvůrce nepochybně životní záležitost. (20.01.2017)

Advent. A máme tu advent. A další nepodařený sňatek, ze kterého by měly plynout pro oba manžele jen samé výhody. On, který se považuje za statného a krásného a nijak ještě starého, by si ještě chtěl užít mladého ženského těla. Ona, která ještě mladá rozhodně je, má navíc synka, pro kterého chce hodného otce a materiální zabezpečení. To, co nám divákům připadá od samého začátku podezřelé, se rychle naplňuje. Františka není milující manželkou, a navíc se domnívá, že pilnou prácí na statku se to dá vykompenzovat. Jura jí to a jejímu synovi oplácí hrubostí, která roste po každém nepodařeném pokusu o smíření a navození alespoň trochu sympatie (kdy už ne lásky) plného vztahu. A tak pomalu kloužeme do oné smutné koncovky "kdo z koho". Pozn. 1: Od počátku se tu ale objevuje dramatický prvek, který celé dění povyšuje na méně předvídanou a tedy vyšší úroveň, a který se zřejmě i odrazil i při vysokém hodnocení tohoto filmu - Rozína, které jde o všechno a která nemá smysl pro žádné kompromisy. Pozn. 2: Mezi románovým a filmovým pojetím se rozevírají především jazykové nůžky. Nejde o to, do jaké míry zvládli "valašštinu" Glazarová nebo Vlček, ale o vypravěčský styl, kterým je pro Glazarovou moderna, a u Vlčka již socialistický realismus. (Příklad z románu: "Je tady příběh s kuličkami. Je příběh s deštivou pastvou a stokorunou. Je příběh dvora, chleba podlahy, příběh s kotětem a se stvrzenkou. Příběhy se tyčí, oproštěny od příčinných souvislostí, a širá plochá mapa jimi ožívá" - některé příběhy známe i z filmu). Ve srovnání s knihou b bylo třeba korigovat "filmový" charakter Podešvy ve smyslu oportunistické manipulace s na něm závisejícími bytostmi, ale nechme to zatím jako "leží běží". Pozn. 3: Zatímco film se zabývá osudem Františky, v knize se Františka zabývá osudem Metodovým: "Metúde, Metúde, už na tebe s metlú de", jde v ní spíš o tragedii jednoho dětství; než o "Modli se a pracuj bez únavy, Bůh ti dopřeje věnec slávy." NinadeL ***** lituje, že se tehdy, po Adventu a Vlčích jamách, nenatočily další filmy podle Marie Glazarové. Natočme Chudou přadlenu teď, už jsme jako daňoví poplatníci zaplatili dost za všemožné zbytečné balistické projekty. (22.12.2018)

Samotná sociální balada Jarmily Glazarové je silnou předlohou, kterou se podařilo Vladimíru Vlčkovi zdařile zasadit do prostředí Beskyd. Příběh odráží venkovký život a především úděl žen. Trošku mi na filmu vadila barevnost. Příběh sám o sobě je ponurý. Příjemné byly scény, v nichž se filmaři soustředili na zobrazení lidových tradic; herci zaslouží pochvalu za používání nářečí. Nejsilnější jsou scény, v nichž Metúdek touží odejít z nehostinného prostředí domů. (20.12.2009)

Poprvé viděno před takovými osmi lety v TV, podruhé opět v TV těsně před Vánocemi 2009 a obeznámený s ostatními díly tohoto režiséra. V kontextu Vlčkovy tvorby bezkonkurenčně nejlepší snímek, ovšem kdyby to natočil nějaký lepší režisér, výsledek by byl jistě ještě lepší. Takhle totiž ze silného námětu zůstává jen pár dobrých scén, přičemž vrchol filmu přijde už někde v polovině a závěr je natočen dost mizerně. Herci se dost perou s nářečím, někteří lépe, jiní hůře, reálie se (mému národopisem nepříliš postiženém oku) podařilo zachytit vcelku slušně (tak tlusté krajíce chleba s tvarohem se nevidí) a Vlček si neodpustil ani jeho oblíbené lidovky, které má v každém filmu (kromě toho posledního). Jen by mě zajímalo, jestli se krajky náhodou nepaličkují a ne pletou ručně... (21.05.2008)

Snímek, který se absolutně vymyká veškerému standardu 50. let. Tohle že bylo natočeno v padesátých letech?! Neuvěřitelné. Po blábolech Zítra se bude tančit všude a Rudá záře nad Kladnem natočil Vladimír Vlček drama, které by si zasloužilo mnohem větší pozornost, než je mu dnes věnováno. Jen škoda, že to nebylo točeno na černobílý materiál, zážitek by byl mnohem intenzivnější. P.S.: Marie Vášová nahání strach. (20.12.2009)