Adelheid

Věrohodně vyprávěné drama lidských duší poznamenaných válkou, tj. stavem vnuceného sváru, který vyvolává z hlubin ideální lidské vznešenosti (domnělé božské tvořivosti) parazita (jakousi podstatu, ono „jádro pudla“, jemuž se člověk vzpírá, a tím jej posiluje). Dokonalému naplnění introspektivního záměru filmu ovšem brání kamennost obou hlavních herců. Dvě loutky, postrádající tvárnou a sdělnou mimiku, jež by vyjádřila niterné dění, tak vlastně jako by překážely. O to více promlouvají prostory v až nebezpečně citlivých záběrech, které svou zkušenost, paměť bezprostředně vyjevují svým vzhledem a atmosférou. (22.03.2013)

Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. (01.12.2016)

Filmová báseň o beznaději a válkou zničených životech dvou (a nejen dvou) lidí. Musím souhlasit s DaViDem´82, že v černobílé by to mělo větší sílu, ale i tak ta síla lomcovala dveřmi. (Shodou okolností se film odehrává přesně tam, kde současný Alois Nebel a přestože i ten měl kořeny ve stejné době, ve které se odehrává Adelheid, a přestože černobílý byl, emocionální srovnání neexistuje.) (14.01.2012)

Adelheid není v žádném případě špatný film a stále váhám mezi 3 a 4. Nicméně s ním mám podobný problém jako s Údolím včel. Zdánlivě se v něm nic neděje. Ač to zní pitomě (ostatní snímky Nové vlny jsou také postaveny na podobném cítění a u nich problém nemám), nedaří se mi s Vláčilem najít společnou řeč. Ale abych jen nekritizoval. Čepek je samozřejmě skvělý, kamera taktéž a hudba, stejně jako třeba v Kočáru do Vídně, tvoří značnou část hutné atmosféry. 6,5/10 (17.04.2013)

Jak jednoduché to vypadá: jeden rozlehlý dům, dva (občas až čtyři) herci a ono to úplně stačí. Výborně navozená atmosféra, kterou mají na svědomí zejména kameraman František Uldrich a pak také pánové Strauss a Bach, jejichž hudba je tu převážně použita. O mistrovství Františka Vláčila tehdy nebylo třeba pochybovat, a o Petru Čepkovi vlastně platí totéž. Vladimír Körner se k odsunu Němců ještě párkrát vrátil, ale nikdy už nebyl výsledek takto silný. Pro režiséra to bohužel byl z rozhodnutí soudruhů konec jeho zlatého období. (03.10.2015)