Režie:
František VláčilKamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Miroslav Macháček, Vítězslav Vejražka, Čestmír Řanda st., Karla Chadimová, Vít Olmer, Vlastimil Hašek, Bedřich Karen, František Kovářík, Zdeněk Kutil (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová balada režiséra Františka Vláčila je volným přepisem románu Alfréda Technika "Mlýn na ponorné řece". Má všechny rysy Vláčilova výrazného režijního rukopisu. Děj se odehrává v první polovině 18. století, v období, kdy katolická církev vynakládala mimořádné úsilí na postupnou rekatolizaci a na zvýšení svého vlivu, kdy vyhledávala „kacíře“, aby na jejich negativním příkladu mohla upevňovat svou moc nad nevědomým lidem. Děj je zasazen do krasového území kdesi na Moravě, do krajiny plné kouzel, o níž se od pradávna vyprávěly podivné zvěsti. I o mlynáři Spáleném šíří jeho nepřátelé pomluvy, že je ve spolku s peklem. Mlynář však pouze rozumí řeči přírody a zná tajemství ponorné řeky, která pohání jeho mlýn. Dostane se do konfliktu s knězem, fanatickým, ale racionálním poslem božím, který hodlá udělat všechno pro to, aby mlynáře zničil… Diváka upoutají znamenité herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli kněze a Vítězslava Vejražky jako mlynáře, ale i atmosféra snímku, o kterou se zasloužil kameraman Rudolf Milič. (Česká televize)
(více)Recenze (149)
Tak tohle opravdu ne. Sice nemůžu filmu upřít zdatnou dobovou atmosféru, postavenou na velmi minimalistických základech (tj. žádná opulentnost, zato výborně zvolená prostředí, komorní pojetí a stísňující hudba Zdeňka Lišky), a typově celkem dobře obsazené herce (Macháček má sakra charisma), ale to, že jsem pořádně vlastně ani nepochopil, o co tam šlo (ještě v půlce jsem se cítil zcela nezúčastněný) a že jsem u toho navzdory krátké stopáži v druhé půli neustále usínal (a to určitě nejen proto, že to v TV běželo tak pozdě), je pro mě jasná známka toho, že někde musí být chyba (s největší pravděpodobností bude u mě, ale já se za svoje názory a filmové vnímání stydět nehodlám). Vláčil je jistě režisérská extra třída, ale jeho Ďáblova past mi tedy hrubě nesedla. Mám rád syrová historická dramata (viz Kladivo na čarodějnice), ale tady jsem se zkrátka neměl o co pořádně opřít. Baladická nuda. 40 - 50 % ()
Jedno ze čtveřice baladických děl končícího středověku a začínajícího novověku... O lidech, společnosti, kultuře, porozumění si, vypovídají popisné velkofilmy Markéta Lazarová, Kladivo na čarodějnice, Údolí včel a právě skvělá Ďáblova past. Snímky jsou hlavně postaveny na kvalitních výkonech tvůrčí režie a našich nejlepších herců..! :-) ()
Překvapivě je to hodně nekonzistentní film. Scény jsou sice pečlivě připravené, ale jakoby každou točil jiný režisér. Stejně tak herci občas působí, že netuší, co hrát, a tak deklamují. Ono se zdá, že vlastně ani scenárista a režisér tak nějak netušili, jak a kam ten film vedou. Spousta deklamací a projevů, patosu, často zbytečně. Skutečně nejlépe zde nakonec vyznívá Macháčkova postava kněze díky svému charisma, výprava je rovněž vydařená, ale jako celek to prostě nedrží. (Inu, a co se ideologie týče - že jezuité byli vědecky založený řád, je známá věc - ostatně, koukněte se na Wikipedii, že to byli řeholníci a kněží, kdo první Macochu prozkoumal.) ()
Vlastně historický romantický film zabalený ve Vláčilově originálním podání. Uspokojí všechny, jak náročné znalce filmového umění, tak široké vrstvy, které chtějí, aby se na konci ti dva hlavně vzali. Tento film nebývá často jmenován v souvislosti s vrcholy Vláčilovy filmografie, ale nepochybně mezi ně patří. ()
Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou. ()
Galerie (6)
Photo © CS Film
Zajímavosti (9)
- Martina (Karla Chadimová) v závěru filmu běží k mlýnu bosa, aby varovala mladého Jana (Vít Olmer). Když však později vycházejí z podzemní chodby, má na nohou černé boty. (Robbi)
- Aby kůň nesoucí herce Miroslava Macháčka (kaplan Probus) vypadal dostatečně vyčerpaně a unaveně, musel ho štáb opít lahví koňaku. (alonsanfan)
Reklama