Ďáblova past

Pro zvukaře povinná literatura – co tu pan Fabián s nějakým předpotopním páskovým echem, nejspíš „zbastleným“ na koleně (jen hádám, ale slavná Echolana se začala vyrábět až v šedesátém pátém a dovoz z kapitalistické ciziny v těch letech nepředpokládám) dokázal vykouzlit za spektrum stylizací, to se hned tak nevidí. A samozřejmě ještě podstatnější je, že v kombinaci s Liškovou muzikou (osobně mi tady připadá zdařilejší než v Údolí včel, kde se hrozně dere do popředí) odvádí zvuková stopa hlavní práci při budování atmosféry tak silné, že si člověk ani moc nevšimne, že dějově je to v podstatě pohádka o hodném mlynáři a zlé vrchnosti. (25.12.2012)

Vláčil měl nezaměnitelný rukopis. Pomalé tempo, pramalý důraz na hudbu, ale člověk je vtahován do příběhu s neuvěřitelnou rychlostí. Jestli někdo uměl historické filmy, pak to byl právě Vláčil a Ďáblova past je nehynoucí důkaz o jeho schopnostech. Film povyšuje také brilantní kamera a kupodivu i Vít Olmer. Člověk si až říká jak takovej charismatickej herec mohl sklouznout k režisérovi největších zhovadilostí. (10.05.2009)

Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou. (24.01.2020)

Mrazivá podívaná, překvapující perfektním zpracováním, ve které je jediným mínusem trošku slabší děj. Po schlédnutí Kladiva na čarodějnice a Ďáblovo pasti začínám mít trošku apatii na církev. Herecké výkony jsou perfektní a nastiňují hrůznou dobu 18.století, kde o radosti obyčejný člověk asi moc nezavadil. To pak si říkám, že ať je teď jak chce, pořád lepší než v takto hrůzyplné době. (17.05.2009)

Mám tenhle film rád a současně ho nenávidím. Líbí se mi, protože to je Vláčil, se vším co k tomu patří. Tehdy, pravda, ještě nebyl úplně na vrcholu svého umění, ale měl k němu zdatně nakročeno. --- A proč ten film nenávidím? Vláčil se skoro vždy obracel k historické látce, takže bychom mohli oprávněně očekávat, že měl historii rád a rozuměl jí. Ovšem soudě podle tohoto filmu, buď nic nepochopil, anebo jeho mravní zásady za moc nestály. Technikova předloha i Vláčilův film jsou dobrodružným a romantickým příběhem postaveným na velmi pitomých, jiráskovsko-marxistických historických fabulacích. V jednašedesátém nebylo zas tak temno, a kdyby Vláčil chtěl, mohl by si jistě zvolit důstojnější látku. (11.12.2015)