Dým bramborové natě

Velmi poklidný film s ponurou a tichou atmosférou. Mistr psychologických dramat Rudolf Hrušínský se tu nesmazatelně zapsal velkým písmem. Právě na něm staví celý příběh a postavu seriozního doktora Meluzína ztvárnil dokonale. Moc se mi líbí tahle venkovská dramata a tohle je jedno z mých oblíbených. Rád se k němu vracím, když je možnost, i když je poněkud skličující a jeho konec není nejšťastnější. 80% (28.02.2011)

Rozvedeny doktor (bravurni Rudolf Hrusinsky) se stehuje z Prahy vykonavat svoji profesi a pomahat lidem jako obvodni lekar na mensim meste. Slusne vykresleni, jak to chodi na venkove nebo alespon v minulosti fungovalo. Male mesto, vsichni se znaji, vsechno o sobe vi a kriticky se odsuzuji ve sve malickosti. 65% (21.03.2011)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)