Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. ()
Kouzelný film, který je plný přenádherných obrazů a scén, které i po více jak půl století berou dech. Velmi přesvědčivý herecký výkon malého Karla Smyczka, nepřeslechnutelný hudební doprovod Zdeňka Lišky a skvělá práce s kamerou, prostorem (zrcadla) a výpravou (střídání města a prostředí) - to a ještě více tvoří z tohoto snímku výjimečnou klasiku. Zkrátka film, který je jak dojemný a milý, tak hořký, ponurý a depresivní, přičemž oba póly jsou ale použity účelně. ()
Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. ()
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Ze začátku trochu jako s Červeným balonkem, lítost nad tím, že už se mi nedaří naladit na dětsky přímočaré vnímání obrazů a zvuků (čímž nechci říct, že bych jedno nebo druhé považoval za dětský film) a místo toho se durdím na autora, že má tu drzost předkládat mi „jenom“ obrazy a zvuky k obdivování. Ale jak se objevily siluety pražských věží (které po uhelných haldách a mořských pobřežích najednou vypadaly tak exoticky, že jsem chvíli nechápavě koukal, v které zemi jsme se to ocitli), začalo mě to pomalounku unášet, ještě jsem se trochu cukal u demonstrací výtvarných technik, ovšem Koblasova socha skvělá, nejpozději u ní jsem do toho přece vplynul a u panoramatu střech se zvukem příboje celý svět splynul v jedno a bylo dobře. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (8)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
- Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)
Reklama