Holubice

Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy. (24.07.2014)

Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi. (17.04.2012)

" Člověk by neměl pracovat, ale TVOŘIT! " To jsou slova Františka Vláčila, která dokázal zúročit hned ve svém prvním celovečerním filmu Holubice. Výtvarný, stylizovaný a umělecký snímek, kterým si mistr Vláčil ihned získal respekt ve filmové branži. Cit pro detail, každý záběr kamery, artový feeling - to vše je jasný rukopis této vyjímečné osobnosti, jakou pan Vláčil byl. (06.02.2016)

Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. (15.10.2009)

Lyricky silný snímek vytváří prostřednictvým rozličných symbolů a metafor velmi hustou poetickou atmosféru. Výprava je na můj vkus dosti statická, herecké výkony jsou ryzí a přímočaré. Scénáristicky mi přišel snímek vcelku fádní. Zaujal mě ale magicky uhrančivý vizuál Čuříkovy kamery, jehož intenzitu ještě umocňuje postmoderní hudební doprovod Zdeňka Lišky. Jako celek pro mě Holubice byla těžkým soustem, které jsem musel dlouho převalovat v ústech a ještě dlouho potrvá, než jej zcela strávím. 6/10 (24.07.2014)