Na špičce jazyka

Po přečtení knihy jsem se zapřísáhla, že si film nikdy nepustím. Vydržela sem to tři roky, ale touha prožít to vše s Nany ještě jednou byla silnější než-li já a tak jsem podlehla.Podlehla a prožila 180 minut naprostého kinematografického orgasmu. Něha, láska, zloba, smutek... vše jsem prožívala a cítila jako by se to dělo právě mně. Není potřeba zde psát sáhodlouhé recenze, protože tohle se musí vidět. Kéž by bylo jen BBC a všechny Troškoviny a obdobné stupidity pohltily sváry pekel... (18.03.2013)

„Mohli se dívat, ale nemohli dotýkat.“ Věta, která padne ve druhé části, charakterizuje vlastně celou tuto povedenou minisérii. Touha po divání se zde projevuje ve velké míře, vlastně by se celý film dal označit za pohled klíčovou dírkou. Pořád se někdo dívá, pořád někdo „šmíruje“. Vlastně jsme to my. Díváme se a nejsme viděni, stejně jako určité postavy. Nebo třeba krysa. Zdůrazněno je to i častými podhledy či nadhledy. V závěru je pak samotného „šmírování“ méně. Najednou to totiž není potřeba... Kromě tohoto mě tento počin zaujmul i úžasnou hudbou, zvrhlým humorem a sladkou, nejsladší Florence. A mimochodem… „Na špičce jazyka“ je sice dobrý název, ale nevystihuje provokativnost sousloví „tipping the velvet“. Ve své vulgárnosti... okouzlující. (01.08.2008)

Tipping the Velvet je popravdě taková červená knihovna s příběhem, která se od běžných románků pro ženy liší tím, že v něm muži příliš nevyskytují. Sarah Waters má ten dar, že všechny její práce, ať jsou lepší či horší, jsou napsány hrozně čtivě, což právě zrovna Tipping the Velvet prospívá (pokud tedy nejste zapřísáhlý vyhledavač milostných scén - a to ještě o něco pikantnějších). Film j podle knihy ztvárněn víc než dobře, jen to televizní aranžmá a pak zejména výběr hereček tomu trochu škodí. Ne že by paní (či slečny) byly ultra nesympatické, ale nebylo se tam na koho a na co dívat. (navíc - milostné scény - nuda!) (26.10.2011)

Film, ve kterém jeden zvrat střídá druhý. Poněkud nadneseně je zde vykreslen osud jedné ostýchavé dívky, která se snaží poznat sama sebe. Její první láska - idol z divadelní estrády- jí zlomí srdce, dostane se tak na samé dno a odtud jí pomůže druhá láska jejího života, u které najde nejenom domov, ale i oporu a jistotu. Jenže jak to tak bývá první láska bývá silná a jen tak se na ni nezapomíná. I když je zde znatelná snaha o autentické vykreslení prostředí a doby, já jsem to tvůrcům tohoto snimku moc nevěřila, a domnívám se, že to byl i účel samotných filmařů. Docela úsměvně působí dobové "kluby, kde se schází jen ženy" nebo fakt, že puritánská anglie je zde vykreslena jako místo otevřené všem lesbám a podivným existencím. Není těžké se s některou z postav ztotožnit, o to víc vás děj vtáhne. Stručně řečeno je to taková pěkná lesbí pohádka, kde dobro vítězí nad zlem a všechno zlé je po zásluze potrestáno:-) (06.12.2009)

Na tuto dramatickou minisérii jsem zabrousila hlavně proto, abych se podívala, jak hrál Benedict, než se z něj vyloupl Sherlock, protože každý herec musí někde začínat... Netušila jsem, že se mi dostane tak příjemné podívané, kde uvidím samé staré známé, příjemnou Rachael Stirling v roli Nancy počínaje a Hughem Bonnevillem, zapáleným to socialistou konče. Teď si říkám, že sousloví "příjemná podívaná" musí vyznít poněkud zvláštně, když si přečtete obsah filmu, ale.. tak nějak jsem se oprostila od toho, za který tým tam holky kopou a vybrala si z toho to podstatné- každý je svého štěstí strůjce (byť teda ve viktoriánské Anglii to měli tehdy těžší, to joo). (31.01.2015)