Tři oříšky pro Popelku

Za mě určitě nejhezčí česká pohádka ever, kterou už nikdy nikdo nepřekonal. Obzvlášť po letošním úmrtí Šafránkové to dostalo zase nový rozměr, když si člověk uvědomí, kolik je zde zachycených herců, kteří už jsou po smrti. Jedinou chybou, za kterou ten film ovšem nemůže, je to nesnesitelné reprízování každý rok (a občas i během roku) - nechápu lidi, kteří na to fakt každé Vánoce koukají znovu a znovu. Já už to bohužel nedávám, protože i sebelepší film se jednou omrzí, a čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Btw. šokovalo mě, když jsem se až teď - v roce 2021 - dozvěděl, že Trávníček zde byl (údajně) předabovaný kvůli jeho moravskému přízvuku. (28.12.2021)

Zdá se, že Libuška Šafránkovic se od této role stala dvorní princeznou režiséra Vorlíčka, ale i dalších režisérů nádherných československých pohádek. Také Pavlík Trávníčků v roli přitepleného prince nezklamal a tak také mohl pokračovat ve slibně rozjeté kariéře dobývačů dívčích srdcí. Zatímco Libuš dnes už hraje většinou jen babičky nebo si občas střihne nějakou tu roli královny, tak dřív jsme jí mohli vidět v něžných rolích tak trošku někdy i naivních děvčat. V této tak trošku počesku zprzněné klasické pohádce můžeme vidět story o hodné, obětavé, půvabné divce, kterou nazývali Popelnice a která si šla po dvacetihidinový šichtě tak trošku zakřepčit na bál, kde byl náhodou princ a ten se do ní náhodou zamiloval, tak mu utekla, protože to plachá děvčata dělají a samozřejmě ztratila střevíček a tím začíná policejní vyšetřování záhadného střevíčku, který pomatená, nevyspalá popleta zapomněla na bále, jen jestli si trochu nepřihnula, to už tam nebylo vidět, ale nám filmovým fajnšmejkrům nic neunikne. Samozřejmě nikdo netuší, že záhadnou dívkou je naše hrdinka, která má radši zvířátka než lidi. Ono není se co divit, z psychologickýho hlediska je to pochopitelné, jelikož má dvě milující sestry a líbezně půvabnou macechu, kteří se s ní nemazlí a šikanují ji od rána do večera, doslova jak se lidově říká, že jí dávaj čočku, teda doslova jí nechávaj přebírat hrách. Za příjemnou zábavu nejen na nedělní odpoledne dávám 100% (25.04.2021)

Tento komentář věnuji svým "nejoblíbenějším" uživatelům – Hochům z Filmové teorie. Snad jim pomůže znovu spatřit realitu všedního dne. ********* Sine ira et studio!!! Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence. Avšak i pro nezasvěceného diváka, u nějž by se zpočátku mohla objevit averze, ba co víc dokonce negace mistrovy epistuly, poskytuje Pan režisér mentorskou berličku. Jedná se zejména o simplifikovaný konfrontační úzus dobra a zla ( Ano, zde mám namysli explicitně zlou macechu a její ambiciózně edukované vlastní dcery v přímém rozporu s repulzivní edukací dcery nevlastní !! ), chudoby a bohatství (Neutěšené aparigrahické Popelčiny poměry versus ad hoc propertiální konzumerismus šlechty!!). Pokud v tomto aktu přistoupíte na mistrovu hru, budete schopni plně prožít předfinální tenzní gradaci při testaci inkriminovaného střevíce!!! Rozradostnění abstrakní vizualizací postfreudovského axiomu prostě potom musíte odpustit tvůrci (možná pro někoho slaboduché) finále ve smylu „Honesta vita est beata“, kdy ústřední dvojice naváže eternální, koexistenčně kopulativní vztah. Pochopíte li plně režséruv záměr, film vás konkveruje a **Na tomto místě se i JÁ musím snížit k insitnímu výrazivu některých uživatelů** „Sežvýká a vyplivne". Silně pochroumáni a polepení slinami pak budete ještě dlouho meditovat nad smyslem života a zejména buddhistickou tezí zvuku tleskotu jedné ruky!!!!!! .. dále viz Antikrista (11.01.2010)

S touhle vánoční klasikou mám od počátku trochu problém. Krátce před jejím uvedením totiž zakázali televizní Popelku s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm, protože emigroval Jan Tříska, který v ní také hrál. Tři oříšky jsem tedy dlouho brala jako náhražku z NDR, jejímž hlavním účelem bylo, aby divák rychle zapomněl. Možná jsem Oříškům trochu křivdila, možná ne, dnes už je to naštěstí pryč. Co na tomhle filmu dnes nejvíc oceňuji, to je určité potlačení pohádkovosti (jsou pasáže, které mají charakter spíš historického filmu než pohádky) a také fakt, že celý film se odehrává v zimě, což je méně obvyklé. (30.10.2006)

Nemůžu si pomoct, ale mě to s těma oříškama nefunguje. Po skončení této pohádky jsem byl tak okouzlen tím krásným příběhem a Libuškou Šafránkovou v těch nádherných šatech, že jsem okamžitě pelášil k nejbližšímu vietnamcovi a koupil 10Kg vlašských ořechů. Loupal jsem je celej tejden jak veverka a hovno, žádný šaty, auta, boty, elektronika, mobily nic mě z nich nevypadlo. Zato pro samý skořápky a ořechy jsem pak nemohl najít ani postel a úklid oříškového bordelu mě zabral celej měsíc, protože mě žádný zvíře nepřišlo na pomoc. Tím chci říci, že tato pohádka není podle skutečné události. (27.12.2007)