Okouzlená

Pamětnická sedmdesát let stará romance s výborným hereckým obsazením působí i dneska docela zajímavě. Zvláště Adina Mandlová ve své vedlejší roli podává na svou dobu excelentní a moderní herecký výkon. Docela zastínila Natašu Gollovou, která si se svou hlavní rolí sentimentální naivky, žijící ve snech, nedokázala dost dobře poradit. Příběh je, co se námětu týče, ve své době neobvyklý a jeho konec je překvapivě realistický. Tento film mě po letech znovu potěšil a zpříjemnil mi jeden deštivý podvečer. (13.06.2012)

Pouštěli jsme si kdysi kousky na dějinách filmu, tuším jako ukázku pronikání sociální tematiky do melodramatického žánru; ty kousky mě tenkrát docela zaujaly, proto jsem po letech sáhl po DVDčku a dlužno říct, že celek se dá vidět nejen z čistě studijních důvodů, ona ta témata následování svého snu a osobnostního vyzrávání skrzevá různá příkoří (Gollová se dle mého velmi důstojně herecky popasovala s náročným obloukem od mladé venkovské přehrávající naivky k silné realistické ženské, která nicméně neztratila ideály) jsou koneckonců věčná. (24.06.2013)

Možná trochu sentimentální, ale přesto zajímavý film. Jak už z hereckého hlediska (Gollová zde dramatickou roli zvládla podivuhodně dobře, Mandlová opět bravurní, Höger perfektně charismatický), tak i režisérského a scenáristického. Film neprávem upadl v zapomnění, při dnešních romantických a srdcebolných filmech, které se točí, by se určitě tento film chytil. Jinak moc se mi tu líbila i Glázrová ve své roli ledové krasavice. (20.01.2012)

Nataša Gollová v tomto filmu skutečně neobvykle přehrává. Ona však má hrát dívku, která přehrává! Takže je to vlastně výborné postižení role. Okouzletá, to je příběh dívky, co se touží stát herečkou. Se svým pateticko-romantickým pojetím herectví může možná obstát ve hře typu Pohádka máje a slavit svým způsobem i úspěch, ale skutečnému herectví se teprve musí naučit. A to si myslím postihla Nataša Gollová velmi případně. (15.10.2004)

Stejně tak jako výtvarné umění či architekturu by měl divák posuzovat i film v kontextu doby a prostředí, ve kterém vznikl. Sice se o to neustále snažím, ale i přesto se nemohu ubránit údivu, jaké snímky byly točeny v 30. a 40. letech u nás a jaké v Americe či Británii. Kupříkladu právě toto melodrama našeho předního režiséra Otakara Vávry uzřelo světlo světa ve stejném roce jako Casablanca a rok po Občanu Kaneovi. I tak patří Okouzlená mezi ty kvalitnější československé filmové počiny roku 1942. (01.11.2012)