Srpnová neděle

Role Věry Mixové patřila prý k vrcholům bohaté divadelní kariéry jedné z našich nejvýznamnějších hereček, paní Vlasty Fabianové. Samotná inscenace v režii Otomara Krejči se díky šťastnému spojení se scénografem Josefem Svobodou a výtečnému obsazení (Fabianová, Höger, Lukavský, Záhorský, Šejbalová, Munzar, Tomášová) dočkala velkého úspěchu - na repertoáru vydržela po čtyři sezóny a celkem se dočkala 163 provedení (více než kterákoliv jiná premiéra sezóny 1957/1958 včetně slavného Osbornova Komika s Ladislavem Peškem). Otakar Vávra při přípravě filmové verze šťastně převzal většinu obsazení (jen Radovana Lukavského nahradil v roli poštmistra Miloš Nedbal a Marii Tomášovou v roli Zuzanky Miriam Hynková) a ke spolupráci přizval i Krejču a Svobodu. Proč je tedy filmová Srpnová neděle tak bezkrvá? Jak píše paní Fabianová ve svých vzpomínkách: "Ohlas na úspěch Srpnové neděle dorazil až na Barrandov. Filmaři vycítili příležitost zase si jednou zafilmovat krásné rybníky, soumrak, mlhy, západy slunce na široké plátno, na barvu... Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Tak, jak byla atmosféra třeboňských rybníků hmatatelně přítomna mezi kamennými zdmi Tylova (dnes Stavovského - pozn. aut.) divadla, vytratila se, když byla realizována in natura. Stylizovaný Hrubínův dialog se nepodařilo vtěsnat do konvencí filmové řeči." Hrubínova původní hra je svou podstatou velice křehká. Vávra ve svém scénáři (který napsal ve spolupráci s Krejčou) razantním způsobem narušuje její uzavřenost do jednoho srpnového dne a noci tím, že v prvních dvaceti minutách rozehrává to, co se odehrálo ve dni předcházejícím - ve snaze Srpnovou neděli rozpohybovat ji tak do značné míry rozplizává. //Ve filmových adaptacích divadelních her to vůbec není neobvyklá chyba - nejkřiklavějším příkladem poslední doby je patrně filmová verze Višňového sadu s Charlotte Ramplingovou, v níž režisér a scénárista Kakogiannis dokonce rozehrává, co se dělo před začátkem hry v Paříží, čímž ovšem takřka fatálně snižuje význam příjezdu Raněvské coby klíčové události v textu.// Tímž krokem Vávra zbavuje zřejmosti i symboliku všudypřítomných lampionů, která byla na jevišti tak krásně čitelná - v prvním dějství se věší, v druhém svítí, ve třetím jsou poničené a strhané. Dále se nemohu zbavit dojmu, že jevištní Srpnová neděle musela být podstatně více lehkonohá - někdy bývá uváděna jako "lyrická komedie". Vávrův film je lyrický velice důkladně, ale komiku v tradičním slova smyslu můžeme hledat maximálně ve žlučovitě zahořklých výstupech manželů Vachových (Záhorský-Šejbalová). Do jisté míry čechovovsky komediální je potom závěrečná scéna, v níž se Mixová, která velice dobře ví, že umí plavat, pokouší o demonstrativní sebevraždu skokem do rybníka - tato scéna je patrně také jedna z těch, které se do paměti diváka zapíší nejvíce, a právě v těchto scénách se Vávra drží původního textu nejpřesněji. Aby nedošlo k mýlce, herecké výkony jsou samozřejmě na vysoké úrovni. S tímhle obsazením to nemohlo být jinak - o hereckých kvalitách všech zúčastněných není třeba se rozepisovat. Hercům však ani za mák nepomáhá volba záběrů; Fabianová s Munzarem vedou lyrický noční dialog na břehu rybníka - střih, kamera snímá východ slunce nad rybníkem (přesně jak psala Fabianová - "na široké plátno, na barvu..."), dialog pokračuje jen ve zvukové stopě - střih zpět, Fabianová s Munzarem opět u ztemnělého rybníka. A tak by se dalo pokračovat dál. Smutným vrcholem v tomto směru je pak jeden z posledních záběrů: příjezd traktorů (!) působí jako příslovečný slon v lyrickém porcelánu Srpnové neděle. Ve výsledku tedy namísto krásného filmového přepisu legendární divadelní inscenace vznikl unavený snímek, v němž mezi záběry jihočeské krajiny tu a tam probleskují skvostné herecké výkony v čele s Vlastou Fabianovou. Dejme jí ještě jednou slovo: "Na zfilmované Srpnové neděli byly nejhezčí ty prázdniny na jihu Čech, kde jsme natáčeli. Až na ta hejna komárů." (12.02.2009) (méně) (více)