Turbina

Ne vždy je všechno nové a moderní ku prospěchu lidstva. O tom se můžeme přesvědčit i my. Stačí se kolem sebe podívat nebo si přečíst noviny. Kupodivu mi byla nejsympatičtější postava toho blázna a podivína Artuše Fabiána. Eduard Kohout byl vynikající.Toho si budu z celého tohoto propletence pamatovat a pak možná Lídu Baarovou, která se tu octne na tehdejší dobu v několika odvážných scénách. No, ona i milostná scéna v observatoři má něco do sebe. (18.09.2020)

Na základě motivů stejnojmenného naturalistického románu Karla Matěje Čapka-Choda, poprvé vydaného v roce 1916, podal Otakar Vávra ve své Turbině obraz rozpadající se pražské měšťanské rodiny Ullikových v době, kdy nové výrobní a hospodářské poměry radikálně měnily dosavadní způsob života. Havárii nového stroje, první pražské turbíny, jíž se císařský rada Ullik (František Smolík) snažil zachránit mizející rodinný majetek, uvádí Vávra v paralelu se zmařením nadějné umělecké kariéry Ullikovy dcery Tyndy. Kdysi jedna z nejobdivovanějších pražských dam se v podání Lídy Baarové stává zosobněním dalšího směřování rodiny. Vávrův film překvapuje nejen velkorysou produkcí a na svou dobu (snímek vznikal v období nacistické okupace, tedy v nejtěžší fázi heydrichovské diktatury) monumentálními dekoracemi, dovedenými zvláště při finální scéně zkázy továrny rodiny Ulliků k milimetrové přesnosti, ale také skvělým hereckým obsazením (Smolík, Baarová, Glázrová, Plachta, Matulová, Höger, Vojta, Vejražka, mladičký Hrušínský). Velkého uznání zde dochází především Eduard Kohout, který Artuše Fabiána, duševně vyšinutého švagra titulního hrdiny, charakterizoval téměř jako postavu na pomezí reality a fantaskního snu. Oprávněná pozornost padá samozřejmě i na Lídu Baarovou, kontroverzemi stíhanou filmovou star, která po nedobrovolném útěku z nacistického Německa našla hledané útočiště v českých ateliérech, u českých tvůrců. Neklamný pocit umělecké sounáležitosti, vyjádřený jak Milošem Havlem, tak Otakarem Vávrou, ovšem nedokázal vzdorovat všemocným nařízením a zákazům, které nakonec dostihly pronásledovanou herečku i v Praze. I ona ale získala šanci rozloučit se ve velkém stylu a v roli, která zas a znova dokazuje nespravedlnost některých kritických soudů, vynášených na adresu jejího herectví. V rámci Vávrovy filmografie představuje Turbina jeden z jeho prvních výrazných úspěchů a zároveň je také dílem mimořádných scénáristických, hereckých i architektonických hodnot, nabývajících na významu právě dnes. (06.10.2008)

Skvělý film s množstvím postav, z nichž nakonec žádná není navíc, a se senzačními herci v čele s Františkem Smolíkem, Eduardem Kohoutem, Lídou Baarovou a Vlastou Matulovou. Obzvlášť obě dámy mě potěšily - Lída Baarová tím, jak s přehledem zvládá dramatickou polohu a jako chameleon se mění ze ctižádostivé dívky v bezhlavě zamilovanou a naopak, Vlasta Matulová velmi přirozeným projevem v roli roztomile zamilované vědkyně. A stejně tak Otakar Vávra dokázal zrežírovat vše a všechny dějové linky plynule propojovat. Jeho katastrofický závěr plný napětí pak přímo bere dech. (05.02.2016)

Mnohostranný talent Otakara Vávry zřejmě ještě bude doceňován. Titánský devadesátník byl v době TURBÍNY stále neuvěřitelně mlád; pohyboval se na rozhraní své dvacátnické a třicátnické periody. Přeneseme-li tento jeho věk do současnosti, o to více oceníme až překvapivou zralost jeho tehdejších uměleckých výkonů (DÍVKA V MODRÉM, FILOSOFSKÁ HISTORIE, CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, PANENSTVÍ) v kontextu první vrcholné doby naší kinematografie - tvořitelské a zakladatelské doby prvorepublikových osudových třicátých let minulého století. Je neuvěřitelné, že dobová komunistická charakteristika v zásadě přesně postihuje ráz filmu, jehož úroveň ve skutečnosti ještě pozitivně překonává prvoplánovou tendenčnost jejího autora. Panoramatický obraz přelomové doby zlomu XIX. a XX. století v nevšední šíři i hloubce zobrazuje skutečný obraz tehdejší pražské a vlastně i české společnosti, přesněji řečeno jejího nižšího "vnitropražského" patra. Ve filmu hraje hned celá plejáda vynikajících českých herců (Baarová, Höger, Smolík, mladičký Hrušínský, Matulová, Plachta, Kohout, také velmi mladý Vejražka, Vojta, Glázrová). Popisovat jejich výkony znamená opakovat již řečené v předcházejících komentářích; osobně bych upozornil na Smolíka, Matulovou, Högra a Kohouta, zaujaly mne i živočišné smyslné (v dobrém slova smyslu) výkony Baarové a Glázrové včetně odvážných scén (Baarová). Za základní přínos filmu pokládám jak postižení, tak současné překonání naturalistických limit Čapkovy literární předlohy a skvělé postižení v postavě prvotní české feministky Marie Ullikové; chápu je jako Vávrův neokázalý hold generaci prvních českých intelektuálek (fascinující milostná scéna v observatoři). TURBÍNA je a zůstává jedním z démantů velkolepé vávrovské filmografie. (02.12.2007)

Jen s lehkým studem doznávám, že jsem byl napsané Turbiny dosud ušetřen, a to i vzdor tomu, s jakou razancí ji (nejen, ale zvláště) Aventinum šířilo do světa. Její filmová adaptace ve mně zpočátku vyvolala dojem, že jde o reflexi všeobecného šílení. Po přirozenosti ani památky. Maloměstský svět se mění v děsivé delirium: posedlí stíhají posedlé a život je míjí a mele je v žírnou moučku, jíž hnojí lány svých budoucích snů. Čapkův-Chodův, resp. Vávrův blázinec je dokonalým obrazem ohavného rakouskouherského divadla, po němž se dnes jistě stále slzí, ale jen slzami slepých očí. Cesty z těchto usedlých osidel se ovšem jevily kdysi stejně šílenými, ale bláznovství těch kroků bylo svaté. Zničující hra bezživotí pověstné caput regni staví smutné zrcadlo dnešku, ba nutí k zvracení. I v čase, kdy z tyátru zbývají jen neumyté podlahy, se zdá, že se pořád lze spolehnout na osvojené konvence, ty směšné ne-mravy…, ale opak je pravdou. A nakonec se skutečně ozřejmí, že jde jen o… šílení. (22.07.2017)