Kamaráde, kamaráde

Američané natočili takové množství remaků původně francouzských komedií, až by se v kruhu spřízněnců dalo mluvit o zcela samostatném fenoménu v americké kinematografii. Nicméně tento paskvil mě dokázal otrávit natolik, že nic dalšího z této řady raději dlouhou dobu nechci spatřit. Možná by si tento film jako takový zasloužil i malinko vyšší hodnocení, ale za tak příšerné sprznění velmi povedeného Dotěrného chlapa (1973) zasluhuje zaokruhlení směrem nadolu. Zatímco Dotěrný chlap byl nesmírně vtipný v dialozích, pointách, hereckých výkonech nenuceně komického Ventury a smutného Brela (který navíc složil velmi povedenou hudbu), Billy Wilder se rozhodl přepsat původní děj do velmi omšelé podoby bez vtipu, vypustil odzbrojující závěrečnou pointu a Jack Lemmon s Walterem Matthauem rutinně sehráli další variaci na jejich Podivný pár. Tohle divadélko na mě působilo od začátku dost trapně, byť teprve pasáž s uklízečkou dosáhla v pocitech trapnosti absolutního vrcholu. Aby toho nebylo málo, i Lemmon, který se v oné době úspěšně více přesunul z komických rolí do postav spíše charakterních, tentokrát naprosto nemožně přehrával. Hrůza, skoro se mi nechce věřit, že něco podobného mohl spáchat režisér grandiózního snímku Susent Boulevard i několika kultovních komedií. Škoda jen, že velký pan Billy nepomyslel na svůj tvůrčí důchod o pár měsíců dřív, nemusel na rozloučku natočit tak ukrutnou slátaninu. 10% (11.11.2020)

Musim říct, že Jack Lemmon a Walter Matthau mi přišli o něco zábavnější, než Lino Ventura a Jacques Brel ve francouzský verzi. Bohužel ta zábava vydrží tak do půlky. Druhá polovina mi přišla dost odfláknutá a chvílema sklouzává až do trapnosti. Takovej Klaus Kinski, kterej hraje nějakýho doktora na sexuální klinice, neni vůbec vtipnej, ale působí spíš jako dement. Nakonec filmu dávám teda 3 hvězdy, který jsem dal i originálu s Venturou. Ale originál se mi líbil o něco víc. (08.07.2017)

Nejhorší komedie s dvojicí Lemmon - Matthau. Francis Veber, autor scénáře Dotěrného chlapa, říká, že chybou bylo obsadit Waltera Matthau jako nájemnáho vraha, protože po množství komedií už nepůsobí jako zabiják tak přesvědčivě jako Lino Ventura v Dotěrném chlapovi. Něco na tom bude. Jack Lemmon vlastně zase hraje Felixe Ungera z Podivného páru, přesto výkonům obou dvou nelze nic vytknout. Filmu ale kazí dojem přesně to, o čem píše Tsumani_X a Klaus Kinski to opravdu nezchraňuje (na rozdíl od hudby Lalo Schifrina). Francouzský originál se mi líbil o dost víc. (21.06.2007)

Jeden z těch výjimečných případů, kdy je remake francouzské komedie (Dotěrný chlap) stejně dobrý jako/o něco lepší než originál. Ostatně, skoro každý společný film Wildera a Diamonda je buď podle divadelní hry nebo filmu. A všechny mají společné know-how: Nikoli přiblížit se co nejvíc originálu, ale naopak. Odsekat vše přebytečné, ochutit neslané a nemastné a s přispěním vlastní invence i nějaký ten motiv přidat. No, co si budeme namlouvat, Wilder by si zasloužil i lepší labutí píseň. Bohužel se psal rok 1981. Starý Hollywood umírá na nedostatek výživy a nastupují osmdesátá léta, doba všeobecného kulturního úpadku, natupírovaných účesů, Stevena Spielberga a tendence zavrhovat vše, co se v minulosti osvědčilo. Billy Wilder už do tohoto světa nepatřil. A zdálo se, že ani Walter Matthau a Jack Lemmon, dokud nepřišel jejich comeback v letech devadesátých... 50 % (23.02.2003)

ZBYL JEN POPEL NEBO JISKRA JEŠTĚ HORI?  Tak...a při telefonátu Lemmonově drahé Sylvii, kde zazněla tahle hláška jsem se snad ještě zasmál. Jinak zbyl právě  jen popel. Případnou jiskrou mohl být alespoň Jack Lemmon pro kterého mohla být postava nešťastně zamilovaného dotěrného sebevraha další dobrou příležitostí pro vyzralý komediální výkon namísto topornějšího Jacquese Brela z francouzského originalu. Bohužel i Lemmon mě v tomto případě moc nezaujal. Přišel mi už poněkud prošedivělý, z formy. Jakoby ani neměl co hrát. A  situace, které mu Wilderův scénář připravil byly opravdu nedůstojně. Původně by se mohlo zdát, že půjde jen o rutinní doslovný remake povedeného francouzského originalu s Linem Venturou. Jenže, pak Wilder začne dost jet bomby v podobě svých vlastních nových nápadů ale bohužel v negativním slova smyslu. Sexuální klinika s nafukovacími panami a drogy v čele se švihlým sexuologem v podání Klause Klinskiho (patrně nejtrapnější komediální výkon, co jsem letos viděl) byla opravdu moc a je mi opravdu líto Matthaua i Lemmona, že se toho museli zúčastnil. Do toho neustalé nepochopitelné zadní projekce (třeba i z okna) a hnusná prostředí. Ale hlavně se ptám, kam se poděl ten milý fajnový humor z Wilderových starších filmů, kdy hlavně Někdo to rád horké a Byt jsem si velmi oblíbil. Tohle je ale něco z úplně jiné galaxie, bohužel od stejných tvůrcu. Proto bych se přiklonil k názoru uživatele Oskar, že do osmdesátých let už Wilderův styl s Lemmonem a Matthaunem nepatřil. Jako by ,,Přišel čas holin´´, jak zpívají bratři Ebenové.  Tohle je opravdu hodně bezradný experiment. Dost velký kontrast k těm elegantním kouskům z dřívejška.  Budiž mu alespoň omluvou, že se do něj patrně nikomu nechtělo, všichni si oddychli, když to měli za sebou a k výsledku se nikdo nehlásil. No, učiním tak stejně a pokusím se raději zapomenout. Každopádně toto je opravdu smutný konec jedné velké legendy. (13.11.2020)