Biografie
Francouzský herec Jean-Claude Pascal pocházel z bohaté rodiny podnikatele v textilním průmyslu a narodil se jako Jean-Claude Villeminot. Otec zemřel velmi mlád a svou matku, jen o osmnáct let starší, vnímal spíše jako sestru a oslovoval ji křestním jménem Arlette. Za druhé světové války bojoval proti fašistickému Německu a později získal Válečný kříž, po válce začal studovat na Sorbonně, ale ovlivněn rodinným prostředím na studium rezignoval a uplatnění našel jako designér a módní návrhář, pracoval mimo jiné pro Christiana Diora. Elegantní zjev a umění oblékat se uplatnil i v modelingu a později řadu let platil za nejlépe oblékaného muže ve Francii. Jako kostýmní návrhář našel zázemí i v divadlech a tady se probudil jeho zájem o herectví. Začal studovat ve slavné herecké škole René Simona a na jevišti poprvé stál po boku slavných herců Edwige Feuillère a Pierre Renoira v Dámě s kaméliemi. Příbuzní jej donutili k přijetí uměleckého pseudonymu Pascal, protože si nepřáli, aby „komediantstvím“ znesvětil jméno vážené obchodnické rodiny.
Souběžně s rozbíhající se divadelní dráhou začal i točit filmy a poprvé stál před kamerou ve vedlejší roli bavorského prince Alberta v historickém dramatu BOŽÍ SOUD (Le jugement de dieu, 1949). Jeho pedagog René Simon mu předpověděl rychlou kariéru, což se skutečně stalo a již s filmem ŠÉF (un grand patron, 1951) se dostal na přední místa plakátů. V padesátých letech se vypracoval do pozice jednoho z idolů dívek a žen a točil několik filmů ročně. Úspěch slavil znovu především v historických kostýmech, připomeňme například dobové trháky o krásné šlechtičně z 18. století ROZMARNÁ CAROLINE (Un caprice de Caroline chérie, 1953) a SYN SLADKÉ CAROLINE (Le fils de Caroline chérie, 1955), hrál i skutečné postavy z francouzských dějin (KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY – Si Versailles m′était conté, 1953; tady měl původně hrát krále Ludvíka XV., tato role byla ale nakonec svěřena Jeanu Maraisovi a Pascal dostal menší part hraběte Axele Fersena). Jeho partnerkami před kamerou byly nejslavnější herečky té doby, s italskou hvězdou Ginou Lollobrigidou hrál například ve filmu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1953).
Z Pascalových filmů padesátých let, které převýšily dobový průměr, připomeňme mezinárodně oceněný debut Alexandra Astruca ŠPATNÉ ZNÁMOSTI (Les mauvaises rencontres, 1955), později to byla pro Pascala nezvyklá podoba venkovského rybáře (RYBÁŘ Z ISLANDU – Pêcheur d′Islance, 1959), mezitím se znovu objevil v historických kostýmech a jako ruský car Alexandr stál po boku Romy Schneider v německém filmu KRÁSNÁ LHÁŘKA (Die schöne Lügnerin, 1959). To ale již pomalu nastupovala nová vlna, jejíž představitelé odsoudili konzervativní filmařské postupy a komerčně zaměřenou produkci padesátých let. Jean-Claude Pascal jako jeden ze symbolů zatracované staré školy neunikl ostré kritice a v očích filmových historiků jej zachránil snad jen již zmíněný Alexandre Astruc svým středometrážním filmem KARMAZÍNOVÁ ZÁCLONA (Le rideau cramoisi, 1953).
Jestliže počátkem šedesátých let přestaly Pascalovi pršet nabídky k filmování, novou vlnu popularity mu zajistil zpěv, jemuž se úspěšně začal věnovat koncem padesátých let. Se svým podmanivým hlasem se prosadil jako interpret šansonů a s písní Nous les amoureux dokonce v roce 1961 zvítězil v soutěži Eurovize. Začal točit gramofonové desky a vystupoval na koncertech. Z jeho pozdější filmografie stojí za zmínku poslední hlavní role v historickém filmu ZLATÝ SALAMANDR (La salamandre d′or, 1962), znovu se ale v celoevropském měřítku připomněl jako Osman Ferradji v závěrečném dílu romantické série o krásné Angelice (ANGELIKA A SULTÁN – Angélique et le sultan, 1968). To byl také prakticky závěr jeho filmové kariéry, i když později ještě několikrát před kamerou stál.
Vedle zpěvu se Jean-Claude Pascal začal v osmdesátých letech prosazovat také jako spisovatel. Nejprve sepsal své vzpomínky (Le beau masque, 1986), pak začal vydávat i romány a v psaní uplatnil i svůj zájem o historii. Jestliže film a televize jej v této době již zcela míjely, znovu hrál divadlo a například s představením Adieu, Prudence absolvoval v roce 1985 úspěšné turné po celé Francii i v zahraničí. Za své zásluhy v oblasti kultury obdržel od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury.
Celý život si Jean-Claude Pascal přísně chránil své soukromí, a i když se na veřejnosti často objevoval po boku nejkrásnějších žen Francie, spekulovalo se o jeho homosexuální orientaci. Poslední léta života strávil v naprostém ústraní a žil střídavě v Paříži a Tunisu. Zemřel následkem rakoviny žaludku 5. května 1992 ve věku 64 let a veřejnost se o jeho úmrtí dozvěděla až s časovým odstupem, což svědčí o tom, že tehdy byl již dávno zapomenutou hvězdou. Má sice náhrobek v rodinné hrobce v Paříži, jeho popel byl ale rozptýlen v zátoce Saint-Michel.
Herec
Filmy | |
---|---|
1983 |
Liebe läßt alle Blumen blühen (TV film) |
1970 |
Unter den Dächern von St. Pauli |
1968 |
Angelika a sultán |
1967 |
Las 4 bodas de Marisol |
Nezkrotná Angelika |
|
1966 |
Máky jsou také květy |
1965 |
Le Faux Pas |
1963 |
Teuf-teuf (TV film) |
1962 |
Zlatý salamandr |
1961 |
Le Rendez-vous |
On vous écrira (TV film) |
|
1960 |
Kalné vody |
L'homme de la frontière |
|
Préméditation |
|
1959 |
Guinguette |
Krásná lhářka |
|
Pêcheur d'Islande |
|
1958 |
Le Fric |
1957 |
Les Lavandières du Portugal |
1956 |
La Châtelaine du Liban |
Le Salaire du péché |
|
1955 |
Milord l'Arsouille |
Syn sladké Caroline |
|
Špatné známosti |
|
1954 |
La Rage au corps |
Le Chevalier de la nuit |
|
Le Grand Jeu |
|
Si Versailles m'était conté |
|
Tři zloději |
|
1953 |
Alerte au sud |
Les Enfants de l’amour |
|
Rozmarná Caroline |
|
1952 |
Boží soud |
Ils étaient cinq |
|
Karmazínová záclona |
|
La Forêt de l'adieu |
|
Le Plus Heureux des hommes |
|
1951 |
Quattro rose rosse |
Un grand patron |
Seriály | |
---|---|
1976 |
Le Chirurgien de Saint-Chad |
1973 |
Le Temps de vivre, le temps d'aimer |
1966 |
Comment ne pas épouser un milliardaire |
1964 |
Top à... |
Vol 272 |
Dokumentární | |
---|---|
1970 |
Jean-Claude Pascal: Ich bin vielleicht... (TV film) |
Krátkometrážní | |
---|---|
1953 |
Le Coeur frivole ou La galante comédie |
Host
Pořady | |
---|---|
2005 |
Tour d'Eurovision - a.z. |
1980 |
Stars |
1979 |
Palmarès |
1976 |
La Nuit des Césars |
1964 |
Vergißmeinnicht |
1961 |
La Grande Farandole |
Musik aus Studio B |
|
1954 |
La Joie de vivre |