Jean-Claude Pascal

Francouzský herec Jean-Claude Pascal pocházel z bohaté rodiny podnikatele v textilním průmyslu a narodil se jako Jean-Claude Villeminot. Otec zemřel velmi mlád a svou matku, jen o osmnáct let starší, vnímal spíše jako sestru a oslovoval ji křestním jménem Arlette. Za druhé světové války bojoval proti fašistickému Německu a později získal Válečný kříž, po válce začal studovat na Sorbonně, ale ovlivněn rodinným prostředím na studium rezignoval a uplatnění našel jako designér a módní návrhář, pracoval mimo jiné pro Christiana Diora. Elegantní zjev a umění oblékat se uplatnil i v modelingu a později řadu let platil za nejlépe oblékaného muže ve Francii. Jako kostýmní návrhář našel zázemí i v divadlech a tady se probudil jeho zájem o herectví. Začal studovat ve slavné herecké škole René Simona a na jevišti poprvé stál po boku slavných herců Edwige Feuillère a Pierre Renoira v Dámě s kaméliemi. Příbuzní jej donutili k přijetí uměleckého pseudonymu Pascal, protože si nepřáli, aby „komediantstvím“ znesvětil jméno vážené obchodnické rodiny.

Souběžně s rozbíhající se divadelní dráhou začal i točit filmy a poprvé stál před kamerou ve vedlejší roli bavorského prince Alberta v historickém dramatu BOŽÍ SOUD (Le jugement de dieu, 1949). Jeho pedagog René Simon mu předpověděl rychlou kariéru, což se skutečně stalo a již s filmem ŠÉF (un grand patron, 1951) se dostal na přední místa plakátů. V padesátých letech se vypracoval do pozice jednoho z idolů dívek a žen a točil několik filmů ročně. Úspěch slavil znovu především v historických kostýmech, připomeňme například dobové trháky o krásné šlechtičně z 18. století ROZMARNÁ CAROLINE (Un caprice de Caroline chérie, 1953) a SYN SLADKÉ CAROLINE (Le fils de Caroline chérie, 1955), hrál i skutečné postavy z francouzských dějin (KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY – Si Versailles m′était conté, 1953; tady měl původně hrát krále Ludvíka XV., tato role byla ale nakonec svěřena Jeanu Maraisovi a Pascal dostal menší part hraběte Axele Fersena). Jeho partnerkami před kamerou byly nejslavnější herečky té doby, s italskou hvězdou Ginou Lollobrigidou hrál například ve filmu VELKÁ HRA (Le grand jeu, 1953).

Z Pascalových filmů padesátých let, které převýšily dobový průměr, připomeňme mezinárodně oceněný debut Alexandra Astruca ŠPATNÉ ZNÁMOSTI (Les mauvaises rencontres, 1955), později to byla pro Pascala nezvyklá podoba venkovského rybáře (RYBÁŘ Z ISLANDU – Pêcheur d′Islance, 1959), mezitím se znovu objevil v historických kostýmech a jako ruský car Alexandr stál po boku Romy Schneider v německém filmu KRÁSNÁ LHÁŘKA (Die schöne Lügnerin, 1959). To ale již pomalu nastupovala nová vlna, jejíž představitelé odsoudili konzervativní filmařské postupy a komerčně zaměřenou produkci padesátých let. Jean-Claude Pascal jako jeden ze symbolů zatracované staré školy neunikl ostré kritice a v očích filmových historiků jej zachránil snad jen již zmíněný Alexandre Astruc svým středometrážním filmem KARMAZÍNOVÁ ZÁCLONA (Le rideau cramoisi, 1953).

Jestliže počátkem šedesátých let přestaly Pascalovi pršet nabídky k filmování, novou vlnu popularity mu zajistil zpěv, jemuž se úspěšně začal věnovat koncem padesátých let. Se svým podmanivým hlasem se prosadil jako interpret šansonů a s písní Nous les amoureux dokonce v roce 1961 zvítězil v soutěži Eurovize. Začal točit gramofonové desky a vystupoval na koncertech. Z jeho pozdější filmografie stojí za zmínku poslední hlavní role v historickém filmu ZLATÝ SALAMANDR (La salamandre d′or, 1962), znovu se ale v celoevropském měřítku připomněl jako Osman Ferradji v závěrečném dílu romantické série o krásné Angelice (ANGELIKA A SULTÁN – Angélique et le sultan, 1968). To byl také prakticky závěr jeho filmové kariéry, i když později ještě několikrát před kamerou stál.

Vedle zpěvu se Jean-Claude Pascal začal v osmdesátých letech prosazovat také jako spisovatel. Nejprve sepsal své vzpomínky (Le beau masque, 1986), pak začal vydávat i romány a v psaní uplatnil i svůj zájem o historii. Jestliže film a televize jej v této době již zcela míjely, znovu hrál divadlo a například s představením Adieu, Prudence absolvoval v roce 1985 úspěšné turné po celé Francii i v zahraničí. Za své zásluhy v oblasti kultury obdržel od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury.

Celý život si Jean-Claude Pascal přísně chránil své soukromí, a i když se na veřejnosti často objevoval po boku nejkrásnějších žen Francie, spekulovalo se o jeho homosexuální orientaci. Poslední léta života strávil v naprostém ústraní a žil střídavě v Paříži a Tunisu. Zemřel následkem rakoviny žaludku 5. května 1992 ve věku 64 let a veřejnost se o jeho úmrtí dozvěděla až s časovým odstupem, což svědčí o tom, že tehdy byl již dávno zapomenutou hvězdou. Má sice náhrobek v rodinné hrobce v Paříži, jeho popel byl ale rozptýlen v zátoce Saint-Michel.

Pavel "argenson" Vlach