Wolfgang Amadeus Mozart

Hudebník a skladatel. S Haydnem, Beethovenem, Schubertem, Salierim a von Dittersdorfem platí za nejvýznamnějšího představitele tzv. „vídeňské klasiky". Narozen v Salcburku v Getreidegasse 9, jako sedmé dítě Leopolda Mozarta a Anny Marie Pertlové. Druhý den dopoledne byl pokřtěn v salcburském Dómě jako Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart. Ve čtyřech letech se připojil ke své devítileté sestře. Otec Leopold byl salcburským hudebníkem a vyučoval obě děti klavíru, viole a kompozici. S této doby se traduje historka, kdy Mozartova otce navštívil Andreas Schachtner, aby mu zahrál svou novou skladbu. Malý Mozart se připojil a začal hrát druhý hlas, který Schachtner ještě nesložil. Schachtner se příšerně lekl a nevěřícně poslouchal. Prý se mu třetí den vrátil hlas.

Počátkem roku 1762 odjíždí otec s dětmi na první turné do Mnichova. Na podzim stejného roku následuje Pasov a Vídeň. V červnu 1763 po zahajovacím koncertě u salcburského arcibiskupa odjíždí tato trojice na první světové turné. Přes Frankfurt a Brusel přijíždí v listopadu 1763 do Paříže. Zde a ve Versailles stráví zimu a v dubna 1764 se ubytují v Londýně, kde koncertují pro Jiřího III. Na podzim 1765 hrají v Amsterdamu, v května 1766 projíždí znovu Paříž a přes Lyon, Curych a Mnichov se vrací do rodného Salcburku. Během této cesty vznikla SYNFONIE ES DUR, KV 16 a čtyři sonáty pro klavír a violu, KV 6 až 9. Byly to první skladby, které vyšly Mozartovi tiskem. Není bez zajímavosti, že v Londýně byl Mozart seznámen s Johannem Christianem Bachem, synem Johanna Sebastiana Bacha. Bach se specializoval na italskou hudbu a stal se prvním Mozartovým vzorem.

Po návratu do Vídně roku 1767 začíná jako jedenáctiletý komponovat DIE SCHULDIGKEIT DES ERSTEN GEBOT, KV 35, ale následně celá rodina utíká do Olomouce před epidemií neštovic. V říjnu se ubytovali v domě č. 38, na dnešním Dolním náměstí, kde nemoc u Mozarta propukla. Léčil se v dnešním Kapitulním děkanství. Po vyléčení koncertoval v brněnské Redutě a v lednu 1768 se rodina vrací do Vídně. Mozart skládá BASTIEN UND BASTIENNE, KV 50, komickou zpěvohru v němčině, objednanou jedním ze zakladatelů magnetoterapie, doktorem Franzem Mesmerem. Originální partitura, uložená v berlínské Pruské státní knihovně byla po válce považována dlouhá léta za ztracenou. Vedle knihovny stály ruské polní kuchyně a veškeré dřevo a spisy mizely v ohništi. Nějakým zázrakem byla později nalezena v krakovské Jagellonské knihovně.

V letech 1767 až 1769 se Mozart opakovaně zdržoval v benediktiánském klášteře Seeon, který pořádal hudební koncerty a zajišťoval hudebníkům ubytování, takže měli možnost se lépe poznat. Jako poděkování a výraz úcty vznikly SCANDE COELI LIMINA, KV 34 a INTER NATOS MULIERUM, KV 72. V lednu 1769 se rodina vrací do Salcburku a 13. prosince podniká Mozart s otcem první návštěvu Itálie. Ty návštěvy byli celkem tři, všechny Mozarta silně ovlivnily. Navíc rád cestoval a to i v zimě, kdy byli cestující v kočárech obalení slámou a rychlost kočáru nikdy nepřevyšovala 8 km/hod. V dubnu 1770 navštívil Řím, aby se zde osudově střetl s jinou slavnou skladbou a toto setkání vyneslo čtrnáctiletému Mozartovi šlechtický titul. V první třetině 17. století napsal Gregorio Allegri MISERERE. Dnes je klenotem acappellové hudby (církevní skladba bez hudebních nástrojů, pouze zpěv). Gregorio Allegri roku 1652 zemřel, aniž by zažil její vzestup na nebesa. Partitura skladby byla přenesena do Sixtinské kaple, ta určena jako její jediné přednesové místo a kopírování skladby zakázáno pod trestem exkomunikace. Poprvé ji Mozart uslyšel při bohoslužbách na Škaredou středu a zaznamenal ji. Podruhé na Velký pátek. Snad si chtěl ověřit podezření, že sbor improvizuje okleštěnou verzí. Jednal s vědomím církevních představitelů, po předchozí rozepři, zdali je možné jediným poslechem „ukrást" skladbu. Bezpečně víme, že v této souvislosti obdržel od Klementa XIV. Řád zlaté ostruhy a ve čtrnácti letech se stal šlechticem, s právem užívat titul „rytíř". Skladba byla následujícího roku uveřejněna v Londýně a církev na tento koncert uvalila klatbu (koncert nikdy nebyl). V popisu událostí jsou mnohá ale ... skutečná pravda leží ve Vatikánském tajném archívu (Archivum Secretum Apostolicum Vaticanum).

Roku 1772 se salcburským arcibiskupem stal Jeroným z Colloredo-Waldsee a povolal Mozarta ke svému dvoru. Salcburk získal své jméno po soli a byl samostatným správním útvarem. S Rakouskem mělo společné snad jen jazyk a měnu. Mozart byl poddaným salcburského arcibiskupa, nikoliv rakouského císaře. Roku 1781 se obě osobnosti pohádaly a Mozart byl propuštěn. Ale stále je rok 1772 a začíná nejplodnější, tzv. salcburské období Mozartova života, ohraničené skladbou SYMFONIE Č. 15 G DUR, KV 124 a končící německy zpívanou operou DIE ENTFÜHRUNG AUS DEM SERAIL, KV 384. Mozart za devět let složil cirka 260 děl. Roku 1777 došlo mezi ním a Jeronýmem z Colloredo-Waldsee k první roztržce. Mozart dostal dovolenou a v září 1777 se vydal hledat lepší místo do Mannheimu. Zde se zamiloval do Aloisie Weberové, začínající zpěvačky. Po pěti měsících jej závazky zavedly do Paříže. V březnu 1778 se ubytoval na Rue du Sentier č. 8, kde Mozartova matka dostala tyfoidní horečku a 3. července 1778 zemřela.

V lednu 1779 se vrátil do Salcburku a byl jmenován dvorním varhaníkem. Zkomponoval zde KORUNOVAČNÍ MŠE C-DUR, KV 317, své jméno ale dostala tato skladba 82 let po Mozartově smrti. Mozart měl se svým zaměstnavatelem velmi vyhrocené vztahy, které gradovaly po 20 měsících jeho útěkem do Mnichova. Zde 29. ledna 1781 uvedl antickou operu IDOMENEO, KV 366, vrátil se do Rakouska a po dvou neúspěšných jednáních se salcburským arcibiskupem byl v červnu 1781 propuštěn z jeho služeb. Usadil se ve Vídni, kde jeho život ovlivnily tři události. 4. srpna 1782 si po tříleté známosti vzal Konstanci Weberovou, sestru své původní snoubenky. Druhou bylo seznámení s libretistou Lorenzo da Ponte (1749-1838), s kterým vytvořil autorskou dvojici a ta nám zanechala tři díla - FIGAROVA SVATBA, DON GIOVANNI a roku 1790 u nás ne příliš známá COSI FAN TUTTE. Komedie o mužích, kteří zkouší věrnost svých žen tím, že naoko odchází do války, aby se v přestrojení vrátili a své milé sváděli. Všechna tři díla byly opery buffa, tzn. komické. Pokud narazíte na výraz opera seria, jedná se o vážnou operu (žádná komika, dílo na úrovni dramatu).

28. května 1787 zemřel během návštěvy syna jeho otec Leopold a bezprostředně poté následuje třetí událost, kdy byl Mozart výnosem Josefa II. jmenován dvorním hudebníkem, s ročním platem 800 guldenů. Bylo to za pět minut dvanáct. Na jaře tohoto roku vypukla rakousko-turecká válka. Rakouské neúspěchy vedly ke zhroucení financí, hospodářská situace se prudce zhoršila a Josef II. zažádal roku 1791 o separátní mír. Mozart se samozřejmě dostal do finančních problémů, půjčoval si od přátel, musel Vídeň opustit a usadit se v levnější Praze. Odsud podnikl roku 1789 s knížetem Karlem Lichnovským (1761-1814) turné, jehož cílem bylo vydělat peníze v Drážďanech, Lipsku, Postupimi a Berlíně. Uvedená cesta ale nesplnila Mozartovo očekávání. O rok později ji opakuje ve směru Franfurt, ale marně plýtvá silami, kterých se mu již nedostává. V září 1791 se vrací do Vídně, komponuje a uvádí KOUZELNÁ FLÉTNA, KV 620 a přichází obrat k lepšímu. Mozart povzbuzen úspěchem skládá církevní AVE VERUM CORPUS, KV 618. Jeho život se ale chýlí ke konci a je to poslední dílo, které dokončil. 20. listopadu 1791 ulehl do postele, byl silně nachlazený a pokoušel se dokončit REQUIEM. Své poslední slovo však řekla příroda a Mozart 5. prosince umírá.

Je paradoxem historie, že upřednostnila zadlužené autory před slavnými a můžeme poděkovat Bohu, že Mozart byl slavný i zadlužený tak nějak rovnoměrně. Hnacím motorem byly peníze a nutnost vyrovnat dluhy. Po úmrtí autora se na rodinu sesypali věřitelé a za Mozartův stůl zasedli hudební odborníci. Jejich úkolem bylo mistrovu pozůstalost sepsat a katalogizovat. Nacházeli nedokončená díla v různých verzích, útržky sonát, závěry oper, návrhy rekviem a spoustu drahocenných střípků a pokladů. Některé stránky byly nečitelné a přeškrtané. Přeškrtané části znovu přeškrtané a vše zdůrazněno poznámkou: „pr!" (primus, zn. platí první, původní). Zmatek v díle doplňovaly autorovy poznámky, např. „debilní inkoust, koupit křen, Raafovi nasrat, či milované Luise, která se mi odhalila". Hudební odborníci díla dokončili, ze střípků poskládali nová a vše prezentovali jako mistrovo dílo, prý dokončené s odkazem na jeho poznámky a pokyny, jenže mistr zpravidla žádná nezanechal. Představa, že Lope de Vega, který napsal 2000 her, píše pro případ úmrtí ke každé hře pokyny a poznámky pro někoho, kdo má hru dokončit, je absurdní. Dnes platí, že řada skladatelů by po znovuvzkříšení některá svá díla popřela a mnozí by orchestr vyliskali. I místa nálezu byla různorodá. Beethoven umíral v posteli a jeho poslední práce se nacházely v dvoumetrovém kruhu kolem ní. Jindy se noty nacházely v kurníku (Musorgskij, 1939-1881). Vivaldi občas provětral šuplíky a vše přebytečné vyházel z okna. Je možné, že jeho dílo bude katalogizovat nějaký šikovný potápěč. Na špici tohoto zmatku trůní skladatelé, kteří v závěru života oslepli, ale nikdo jim to neřekl a oni psali dále. Luštit co napsali, zasluhuje Nobelovu cenu za literaturu. Mozartovu pozůstalost zpracoval Ludwig von Köchel (1800 - 1877), který byl kupodivu botanik a první katalog Mozartových děl vyšel v roce 1862. Díla jsou řazena chronologicky. Mozartova díla označují písmenem K (v německy mluvících zemích KV) a pořadovým číslem. Je to odkaz na Köchelův katalog (Köchelverzeichnis). Pokud se dočtete, že posledním Mozartovým dílem bylo REQUIEM, KV 626, znamená to, že Mozart napsal jen to REQUIEM. Značka KV 626 tam byla připojena po jeho smrti, když se řešila pozůstalost. Vše, co jsem napsal platí univerzálně, např. Bachova díla se označují zkratkou BWV (Bach-Werke-Verzeichnis) a za duchovního otce katalogu se považuje Wolfgang Schmieder (1901-1990).

Střípky, zajímavosti.

Používal jméno Wolfgang Amadé (Amadi) Mozart. V Itálii Wolfgango Amadeo Mozart. Nikdy Amadeus.

Mozartovi je mylně přisuzováno autorství ukolébavky PRINCI MŮJ MALIČKÝ SPI. Během sepisování pozůstalosti, byla tato skladba v Mozartově domě nalezena. Dostala číslo KV 350 a dodnes se hřeje na výsluní popularity jako jeho dílo. Když se na omyl přišlo, vznikl další tvrzením, že ji složil Bernhard Flies (*1770 v Berlíně, + neznámé). Ve skutečnosti pochází text od Friedricha Wilhema Gottera (1746 - 1797), který roku 1789 napsal veselohru ESTHER, jejíž součástí byla báseň SCHLAFE, MEIN PRINZCHEN, SCHLAF EIN. Později ji zhudebnil Johann Friedrich Anton Fleischmann (1766 - 1798).

Třetinu života strávil Mozart na cestách, navštívil deset zemí. Z nějakého důvodu cestoval rád v zimě. Připomínám, že mezi Rakouskem a Itálií jsou Alpy, kde to pěkně klouže a již Hanibal si zde natloukl. Jeden z Mozartových životopisců to vyjádřil lépe, než já: "... první člen Rakouského spolku otužilců ..."

Mozartovy děti jezdily ke „strýci a tetě" do vily Bertramka. Strýcem byl František Xaver Dušek a jeho žena Josefína. Nejedná se o Bertramku Karla Gotta. Tato Mozartova leží na Smíchově.

Maria Anna Walpurga Ignatia Mozart, zvaná Nannerl (1751 - 1829). Zázračná čembalistka, Mozartova o pět let starší sestra, která jako první udivovala Evropu svým talentem. V jedenácti letech hrála těžké sonáty a koncerty, vyhrazené mistrům s dvacetiletou praxí. Bývalo zvykem, že sólista pro pobavení publika v průběhu hry zrychloval, (u nás slovácký fašank z jeho Mečovým tancem) až „odvařil" doprovodné těleso. Otec Ludvík si velmi pochvaloval její ruce a těšil se, že až dcera vyroste, bude mít delší a hbitější prsty. Jenže vládne patriarchát a žena nemůže být první. Mladý Wolfgang roste a je třeba mu uvolnit místo. Otec Leopold ji další hudební vzdělávání zakazuje, přestává ji též kupovat psací potřeby, je rozladěn, že Nannerl komponuje. Zachytil její korespondenci z Mozartem, který její díla hrál na veřejnosti a sestru pochválil. Nannerl zanechala po sobě pouze opisy děl, její vlastní tvorba se nezachovala. Byla zatlačena do stínu svého bratra a roku 1784 se provdala za vdovce, svobodného pána Johanna Baptistu Berchtolda ze Sonnenburgu (1736–1801). O patnáct let starší muž přivedl do svazku pět svých dětí, tři další porodila Nannerl. Do roku 1801 pečovala o domácnost a umírajícího manžela. Po pohřbu vzala šest dětí a přestěhovala se do Salcburku. Pronajala si byt a na dveře dala ceduli - učitelka hudby a klavíru. V 74 letech oslepla. Roku 1829 byla podle svého přání pohřbena na salcburském hřbitově Svatého Petra. Zachovaly se její deníky a korespondence. Jejím dílem se zabýval Constantin von Wurzbach (1818 - 1893). Napsal o ní dvě knihy - MARIA ANNA REICHSFREIIN VON BERCHTOLD a MARIA ANNA MOZART. V obou je nevyřčená otázka: „Nebyla Maria Anna z obou sourozenců ta talentovanější ?" Roku 2010 vznikl životopisný film MOZARTOVA SESTRA režiséra René Féreta.

Constanze Mozartová, géniova „Herzensweibchen", rakouská sopranistka, manželka a správkyně Mozartovy pozůstalosti. Narozena 5. ledna 1762 v Zell im Wiesental. Přes tuto ženu byl Mozart spřízněn s Carlem Maria von Weberem (1786 - 1826, Constanze byla Weberovou sestřenicí). Rodina žila roku 1779 v Mannheimu, kde se Mozart ucházel o její sestru Aloisii, která v tu dobu platila za talentovanou, jazykově vybavenou sopranistku. Roku 1781 se Weberovi stěhují do Vídně a Mozart u nich krátce bydlí. Aloisie je ale provdána za Josefa Langa a Mozart se sbližuje s Constanze. 4. srpna 1782 se berou tajně, bez rodičovského požehnání. Podle Mozartovy korespondence šlo o spokojené manželství. Mozart ji věnoval VELKÁ MŠE C-MOLL, KV 427, která se stala pevnou součástí evropské hudby. Hraje se, ačkoliv ji nikdy nedokončil. Během osmi let, byla Constanze šestkrát těhotná. Dospělosti se dožily dvě děti - Karl Thomas a Franz Xaver Wolfgang, který zemřel v Karlových Varech a jeho náhrobek naleznete tamtéž, v Mozartově parku za kostelem sv. Ondřeje. Žádné z Mozartových dětí nemělo potomky. Po Mozartově smrti zůstala s dětmi a dluhy. Z tohoto důvodu pořádala benefiční koncerty. Roku 1809 se provdala v Bratislavě za dánského diplomata Georga Nikolause Nissena. Roku 1810 se pár přestěhoval do Kopenhagenu. V srpnu 1824 jsou zpět v Salcburku a oba začínají pracovat na Mozartově biografii. Nissen roku 1826 zemřel a Constanze roku 1828 dokončila první knihu o Mozartovi. Pohřbena je na salcburském hřbitově sv. Sebastiana.

Mozartův talent jde ruku v ruce s vývojem fortepiana. Do té doby běžné klavichordy a čembala trpěli zásadním nešvarem - neumožňovaly zahrát tiché a hlasité pasáže. Roku 1708 postavil Bartolomeo Cristofori první fortepiano (německy Klavier), ale s jinou klaviaturou. Mozart se s klavírem sžil a začal jej vyučovat. Klavírní škola zná tzv. Mozartovský úhoz, kde se tónu dosahuje jen prsty. Hráč a celá ruka je až po zápěstí zmrzlá, téměř se nehýbe. Nevýhodou je, že vyjímečně zahrajete mezzoforte (středně silně). Výhoda je v rychlosti, nádherně se hrají šestnáctky, ale hrajete „potichu". Naopak pro pomalejší skladby je tu Beethovenovský úhoz, hraný celou rukou. Ta se ohýbá i v loktech. Na konci loktů je zpravidla kolébající se interpret, divoce koulející očima. Zahrajete forte (silně), je to nejsilnější zvuk nástroje na hranici jeho poškození, nebo vašich sil. Význam slova piano se přenesl do hudby z jiné oblasti lidské činnosti. V zimě spávali rodiče s dětmi v jedné místnosti. Když se manžel v noci domáhal svých „práv", žena souhlasila s podmínkou piano. Stejný význam má v hudbě. Piano znamená tak tiše, aby jste nevzbudili děti.

KLARINETOVÝ KVINTET, KV 581. Definitivní podobu získal tento nástroj roku 1839, v době Mozartova živote se ještě vyvíjel. Tato skladba je psána pro basetový klarinet, s kterým jej seznámil pravděpodobně Anton Stadler. Další skladbou, kde se klarinet uplatnil byl KONCERT PRO FLÉTNU, HARFU A ORCHESTR, C DUR, KV 299. Zde ale Mozart „prodával" harfu, která byla v Rakousku na okraji zájmu, na rozdíl od Paříže, kde platila po klavíru a viole za třetí nejdůležitější nástroj.
Jako naprostá rarita působí Mozartova skladba ADAGIO A RONDO, KV 617 z roku 1791, kterou složil pro Mariannu Kirchgessnerovou. Jako jediná z rodiny přežila v dětství epidemii, jejíž následkem oslepla. Od jedenácti studovala hudbu u Josepha Aloyse Schmittbaura. Roku 1791 vyrazila na turné, během kterého se ve Vídni seznámila s Mozartem. Kirchgessnerová platila a dodnes platí za nejvýznamější virtuózku na skleněné varhany. Předchůdcem tohoto nástroje byla skleněná harfa - sklenice naplněné vodou na které se hrálo navlhčenýmy prsty. Roku 1761 inspirován tímto principem vynalezl Benjamin Franklin skleněné varhany. Ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=2_1ADpVj9wU. Po premiéře opery ÚNOS ZE SERAILLU se Mozart obrátil na císaře s dotazem, jak se mu líbila. Josef II. odpověděl: „Příliš mnoho not!"

SYMFONIE Č 36, „LINECKÁ", K425. 1. listopadu 1783 navštívili manželé Mozartovi hraběte Thuna na jeho sídle v Linci. Hostitel poslal pro hudebníky a na 4. listopadu naplánoval koncert. Překvapený Mozart s tím nepočítal, neměl sebou žádné „žhavé" novinky. Půjčil si papír, inkoust a pustil se do psaní. Měl na to čtyři dny.

SONÁTA PRO PIANO č. 11., K331.(RONDO ALLA TURCA, TURECKÉ RONDO, TURECKÝ POCHOD) Vzpomínka na rok 1683, kdy byly prolomeny vídeňské hradby a turecká armáda pronikla do města. Turci to nakonec prohráli a zůstal po nich park chlupatých Rolls-Royců (velbloudi), vodní dýmka, káva, kakao, zmrazená ovocná tříšť (předchůdce zmrzliny) a pečivo ve tvaru půlměsíce (předchůdce rohlíků). Evropa začala skládat "tureckou muziku". Ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=vJ7Imv69fl0. Zde v moderním aranžmá dívčího kvarteta Amadeus.

1. května 1786 měla ve Vídni premiéru FIGAROVA SVATBA. Mozart si tuto divadelní hru obstaral poté, co se do Vídně dostaly první zvěsti o pařížském skandálu. Hra prý působí na nejnižší lidské pudy. Libreto musel schválit osobně Josef II. a zůčastnil se i premiéry. Tato opera o milostných vztazích měla mimořádný úspěch a námětem byla stejnojmenná divadelní hra Pierra Beaumarchaise, který ji osobně uvedl v Paříži dva roky před tím. Nestačil však utéct a skončil ve vězení. Beaumarchais chtěl hrou vyjádřit zmatek v lidských citech při hledání životní lásky, včetně rozchodů a zklamání a přisoudil aktivní roli ženě. Ta si vybírá partnery, ta je posílá do háje, což v té době bylo téměř porno. Vídeňské publikum se dožadovalo nekončících přídavků. Josef II. toho večera dodržel společenské konvence a zůstal v divadle, ale nedodržel své státnické povinnosti. Následně vydal nařízení, kterým v případě, že je panovník v loži, omezil počet přídavků na minimum.

DIE SCHULDIGKEIT DES ERSTEN GEBOT, KV 35. Zpěvohra je katalogizována jako Mozartovo dílo. Jedná se však o společnou práci Mozarta, Antona Cajetana Adlgasserse a Michaela Haydna (bratr Franze Josepha Haydna).

Mozart trpěl emočnímy výbuchy smíchu a vzteku. Uznával autority svým vlastním způsobem a jeho chování bylo nepředvídatelné. Díky Peteru Shafferovi se tento povahový rys dostal do divadelní hry AMADEUS, podle které natočil Forman roku 1884 stejnojmenný film. Profesor psychiatrie Michael Fitzgerald vyslovil domněnku, že Mozart trpěl Aspergerovým syndromem.

Mozartova smrt - fakta.

- Wolfgang Amadeus Mozart, ošetřován lékařem Thomasem Franzem Clossetem zemřel v pondělí 5. prosince 1791 pět minut před jednou hodinu ráno ve svém vídeňském domě. Příčinou úmrtí byla kombinace vysoké horečky a kožní vyrážky. Z hlediska dnešní medicíny lze k tomuto popisu přiřadit až 118 různých onemocnění, ale dlouhá léta byla zmiňována hlavně revmatická horečka. V srpnu 2009 uveřejnil Welt N24 lékařskou studii, zmiňující epidemii Pharyngitis, která v zimě 1791 dorazila do Vídně a jejíž obětí se stal i Mozart.

- v jeho bytě bylo tělo vystaveno do 6. prosince, poté přeneseno do kaple Štěpánského dómu. Rozloučení proběhlo s členy rodiny a příbuznými.

- podle záznamů astronomického oddělení vídeňské Univerzity bylo doteď suché, přívětivé počasí.

- smuteční průvod vyrazil na hřbitov sv. Marxe buď 6. prosince večer, nebo následujícího dne ráno. Pohřben byl 7. prosince do samostatného, jednoduchého hrobu který mohl být označen, nebo ne. V případě Mozarta se tak nestalo.

- historik David Weiss uvádí, že Mozarův hrob byl předplacen na sedm let a v hrobě mohlo být i několik rakví.

- pohřeb organizoval baron Gottfried van Swieten (1733 - 1803)

Mozartova smrt - spekulace.

- Mozart zemřel chudý a byl pohřben do masového hrobu. Ne, pravdou je, že Mozart měl dluhy, ale zanechal po sobě i velký majetek. Dále - Konstanc obdržela od Leopolda II. penzi, později prokázala podnikatelský talent a stala se živitelkou rodiny. Do masového hrobu pohřben nebyl. Podle záznamů tehdejšího hřbitova sv. Marxe, se pohřbívalo 7. prosince (nejen Mozart) a všechna těla do samostatných hrobů.

- Mozart byl pochován na matzleinsdorferském hřbitově. Ne, podle vzácně se shodujících vzpomínek a korespondence pánů Salieriho, Galla a bratrů Albrechtsbergerových, došel smuteční průvod k vídeňské bráně Stubentor. Ta vedla ke hřbitovu sv. Marxe. Byli na hranicích města a podle tehdejších zvyklostí zde pohřeb končil. Došlo k prudkému zhoršení počasí a jedinný Johann Georg Albrechtsberger doprovodil Mozartovy ostatky na hřbitov, kdy byly uloženy v kapli. Albrechtsberger znal Mozartův hrob, ten už byl vykopán, ale prázdný. Tento typ hrobu byl pro více zesnulých. Uložení všech ostatků a zásyp provedla tehdejší hřbitovní správa 7. prosince. Tato legenda se rozšířila po roce 1825, kdy Evropou obcházelo strašidlo Mozartovy otravy Salierim a někdo si chtěl přisadit. Když totiž Salieri roku 1825 zemřel, byl pochován právě na matzleinsdorferském hřbitově.

- Nikdo nedoprovázel Mozarta k jeho hrobu, protože bylo škaredé počasí. Ano, v tehdejší době končil smuteční průvod na hranicích města. Vídeň, jako císařské město, mělo povinnost dláždit k hradbám, dál ne a je pravda, že nikdo z přátel, ani rodiny Mozarta k čtyři kilometry vzdálenému místu v blatě a dešti nedoprovázel. Vlastní smuteční obřad proběhl již v Štěpánském dómě.

- pravá Mozartova lebka je uložena v Mozarteu (salcburském Mozartově muzeu). Ne, roku 1801 ji údajně z Mozartova hrobu vyzvedl hrobník Joseph Rothmayer a daroval ji rytci Jacobu Hyrtlovi. Pravděpodobně roku 1868 se tato informace dostala k novináři Ludwigu Augustovi Franklovi, který ji publikoval veřejně. Roku 1902 byla lebka uložena v trezoru Mozartea a bylo jen otázkou času, kdy rakouské úřady povolí historický průzkum s odběrem vzorků DNA z rodinného hrobu Mozartů-Nissenů. K tomu došlo v září 2004. V lednu 2006 byly publikovány výsledky a byl to šok. Ve snaze vyřešit jednu záhadu, stáli vědci z innsbruckého Ústavu soudního lékařství před druhou. Z odebraných DNA bylo zřejmé, že v hrobě leží osoby, které nejsou vzájemně propojeny příbuzenským vztahem a nelze tak potvrdit identitu lebky. Rakouský tisk psal o cizích vetřelcích v hrobě Mozartů a lebka si své tajemství střeží dál.

- Mozartův hrob neznáme. Ano, sedmnáct let po Mozarově smrti se jej Konstanc pokoušela najít a hledala pamětníky tehdejších událostí. Podle pramenu Gustav Gugitz: "DIE FRAGE UM MOZARTS SCHÄDEL UND DR. GALL" , Zeitschrift für Musikwissenschaft, Lipsko, rok 1934, str. 32–39, byl Mozartovým hrobníkem Simon Preuschl a nezapomínejme, že stále žil Aschenbrenner. Osobně si myslím a ze srdce jí to přeji - to, že neznáme Mozartův hrob neznamená, že jej Konstanc nakonec nenašla.

- Mozarta otrávil Salieri. Ne, Mozartova otrava Salierim je z říše pohádek. Tento drb, obcházející Evropu použil poprvé Alexander Sergejevič Puškin ve hře MOZART A SALIERI. Roku 1898 ji převzal Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov jako námět pro stejnojmennou operu. Popularita obou umělců způsobila rozšíření jejich děl do Evropy. Na jejich obhajobu nutno dodat, že nemocný Mozart vyslovil několikrát podezření, že se jej někdo pokouší otrávit. Co nezemřelo, jsou emoce, které v Mozartově hudbě zůstaly. Slovy Davida Weisse, Mozart byl člověk, který musel pracovat na objednávku a zůstat věrný sám sobě.

ČSFD.cz