Po maturitě na gymnáziu začal Alexander Hackenschmied od roku 1927 studovat na ČVUT obor architektura. Od konce dvacátých let se přitom soustavněji věnoval fotografické práci, která byla od mládí jeho velkým zájmem. Svým pojetím, čerpajícím mj. z předpokladů "nové věcnosti", se zařadil mezi přední protagonisty české "Nové fotografie" (Lehovec, Sudek, Berka, Viškovský aj.). Podle vlastních slov však vnímal fotografii spíše jako cestu k filmu. Jeho rané působení se na tomto poli odehrálo v mezích spolupráce na několika ambicióznějších titulech (ZEM SPIEVA, A ŽIVOT JDE DÁL anebo většina snímků Machatého), kde fungoval coby střihač, kameraman, asistent režie, architekt či umělecká supervize.
Hackenschmiedovi nelze upřít průkopnictví zejména ve sféře domácí filmové avantgardy ať už ve smyslu praktickém či teoretickém. Publikované texty se zabývají otázkami nezávislého filmu a reálnými možnostmi jeho uměleckého, ale i ekonomického a společenského postavení v kontextu komerční kinematografické produkce. Kromě fotografických výstav uspořádal v Praze navíc i několik přehlídek avantgardního filmu, kde poprvé uvedl i svůj autorský debut BEZÚČELNÁ PROCHÁZKA (1930). Záběry, volně propojené motivem putování muže z centra Prahy na periferii, se vyznačují výtvarnou kamerou a pozoruhodným montážním rytmem. Tyto postupy Hackenschmied dále rozvedl v následujícím snímku NA PRAŽSKÉM HRADĚ (1931), poetické studii gotické architektury Svatovítské katedrály. Neopomenutelnou součást jeho předválečné tvorby představuje také činnost v propagačním oddělení Baťových filmových ateliérů ve Zlíně od roku 1935. Snad nejproslulejším dílem, na němž zde Hackenschmied spolupracoval s Elmarem Klosem, je reklama na pneumatiky Baťa SILNICE ZPÍVÁ (1937), která získala zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži.
Po několika dokumentech, natočených při příležitosti Baťovy obchodní cesty kolem světa, přijal nabídku Herberta Klinea podílet se na snímku KRIZE (1939), mapující německou anexi československého pohraničí. Film byl dokončen v Paříži a jeho premiéra se konala v USA, kam se Hackenschmied coby exulant odebral před nacistickou hrozbou v roce 1939. Díky seznámení a sňatku s všestrannou umělkyní ruského původu Mayou Deren se mu záhy podařilo plynule navázat na úspěšné české období. Hned jejich první společný film, surrealisticky laděná ODPOLEDNÍ OSIDLA (1943), zaznamenal mimořádný zájem a posloužil jako jeden ze základních kamenů druhé americké avantgardy.
V roce 1947 se s Derenovou rozvedl a jako Alexander Hammid se stal americkým občanem. O několik let později začal pracovat pro filmové oddělení OSN a prosadil se jako střihač a režisér dokumentárních filmů. Vrchol jeho amerického období se však datuje setkáním s dokumenatristou Francisem Thompsonem, s nímž od počátku šedesátých let dlohodobě experimentoval v rozvíjení nových formátů - multiprojekčních a IMAX filmů. Za jeden z nich - dokument, určený pro simultánní projekci na tři plátna ŽÍT! (1964) - získal Oscara.
Ačkoliv oficiálně stál Alexander Hackenschmied mnohdy spíše v pozadí řady projektů, na nichž se jakýmkoliv způsobem podílel, jeho osobní přínos v nich zůstává neocenitelný a současně nedoceněný. Jméno Hackenschmied vždy znamenalo příslib formální progresivity a pečeť umělecké kvality. Se svými více jak šedesáti realizovanými díly se stal jednou z klíčových osobností (nejen) české filmové a fotografické moderny.
Ivan "minus" Bezprizorný
