Zbigniew Zapasiewicz

"Herectví je především věcí představivosti (...) Každý člověk má v sobě potenciální zárodky téměř všech psychických i emocionálních stavů (...) Každý z nás se může ocitnout v situaci zdánlivě nepředstavitelné, kdy se ony emoce mohou, a dokonce budou muset projevit."

Zbigniew Zapasiewicz, jeden z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších polských herců. Se stejným mistrovstvím předváděl krále i pijany, kněze i hříšníky, idealisty i cyniky. Pracoval až k hranicím svých možností, byl člověkem citlivým a zavřeným do sebe, perfekcionistou a stejný přístup vyžadoval i od druhých. Pocházel z divadelnické rodiny, byl synovcem herce Jana Kreczmara a divadelního režiséra Jerzyho Kreczmara. V letech 1951-1952 studoval chemickou fakultu Varšavské polytechniky ("...mám rád logický způsob myšlení...z pohledu na srdce můžeme, pokud jsme kardiology, zjistit jedině arytmii či nedomykavost chlopní, ale nevyčteme z něj žádný rozumný světonázor"). V roce 1956 ukončil varšavskou Státní vysokou školu divadelní (PWST), na které od roku 1987 působil jako profesor (od roku 1979 docent na fakultě režie, na které byl v letech 1981-1984 děkanem a v letech 1984-1987 proděkanem).

"Jako dospívající chlapec jsem se ocitl na hranici takřka chorobné nesmělosti...Cítil jsem, někde uvnitř, protože jsem byl velmi zakomplexovaný, nesmělý, introvertní, instinktivně jsem cítil, že to je profese, ve které se budu moci otevřít. A já se chtěl otevřít."

V roce 1956 debutoval rolí Évarista Galoise v "Poslední noci" podle L. Infelda v Divadle mladé Varšavy – v tomto a v Klasickém působil do roku 1959. V letech 1959–1966 člen Moderního divadla: Pylades v Goetheově "Ifigenii na Tauridě" (1961). V roce 1966 se stal hercem Dramatického divadla, ve kterém vytvořil řadu vynikajících rolí: Pijan v "Sňatku" W.Gombrowicze (1974), Paganini v "Jatkách" Slawomira Mrozka (1975), Hrabě z Kentu v "Králi Learovi“ (1978). Od roku 1977 se s úspěchem představuje jako divadelní režisér. Jedna z jeho nejznámějších jevištních rolí je postava pana Cogito z jím režírovaných televizních inscenacích poezie Zbigniewa Herberta. V roce 1983 přešel do Obecného divadla, ve kterém ztvárnil titulní roli v Brechtově dramatu "Baal" (1985). V letech 1987–1990 režisér Dramatického divadla. Od roku 1993 člen Moderního divadla (Zachedryński v "Lásce na Krymu" (1994), Excelence ve "Velvyslanci" (1995) S. Mrozka. V roce 2001 se vrátil do Obecného divadla, hostoval v Národním, byl dlouholetým spolupracovníkem krakovského divadla STU.

"Divadlo, to je zkoumání sebe sama, zkoumání druhých, pozorování světa, otevírání se světu, umění rozhovoru, kontaktu, ohromný prostor tolerance. Když člověk neustále tvoří různé postavy, vidí, že neexistuje jednoznačnost, rozdělení na dobro a zlo, rozdělení na ušlechtilost a podlost. Všechno je promícháno."

Před kamerou debutoval v roce 1963 - epizodní role ve VĚNU (1963) Jana Lomnického, se kterým později spolupracoval na AKCE U ARZENÁLU (1977). První hlavní roli měl ve filmu Edwarda Žebrowského ŠANCE (1970), se kterým se později sešel ještě několikrát. Představoval převážně vědce, lékaře, právníky - inteligenty, racionalisty, kteří mají často problémy s navázáním hlubších vztahů. Významná je jeho spolupráce s Andrzejem Wajdou, nejprve jako Kessler v ZEMI ZASLÍBENÉ (1974), potom hlavní role v jednom z děl Polského filmu morálního neklidu - BEZ UMRTVENÍ (1978) - a menší kreace v adaptaci slavné Iwaszkiewiczovy povídky SLEČNY Z VLČÍ (1979). Skvělé postavy vytvořil pod taktovkou Krzysztofa Zanussiho: např. rakovinou nemocný doktor Berg v dramatu DODATEK (2002), velvyslanec v Uruguayi v PERSONA NON GRATA (2005), několikrát natáčel s Trzosem–Rastawieckým a objevil se ve dvou filmech Krzysztofa Kieślowského: NÁHODA (1981), KRÁTKÝ FILM O ZABÍJENÍ (1987).

"V postavě hledám především důvody jejího jednání, duševní a emocionální vývoj. Nejzajímavější ke ztvárnění jsou postavy, které mají hodně výrazné emoce...Proč Othello zabíjí Desdemonu?...Říká se, že to byl vrah. Othello nebyl vrahem. Lidé ho k takovému činu donutili. A nejzajímavější je právě ten vývoj, který předchází vraždě..."

Zbigniew Zapasiewicz byl několikrát ženatý. Naposledy s herečkou a dabingovou režisérkou, o sedmadvacet let mladší Olgou Sawickou. Poznali se v době, kdy mu bylo padesát a byl ženatý. Život po boku slavného herce nebyl lehký, prostředí ji nepřijalo (byla to "Zapasiewiczova žena", několik režisérů jí odmítlo angažovat), což mu bylo hrozně líto a nikdy to neskrýval. Podle svojí předchozí ženy, Iwony Zapasiewicz-Sydor, byl člověkem "velmi odpovědným, upřímným a nekompromisním. Doma byl vřelý, srdečný. Miloval zvířata...měl velký smysl pro humor. Příležitostně psal legrační veršíky...Nade vše miloval domov, možná proto, že v něm pobýval tak málo. Byl workholik. Ráno odcházel na zkoušku do rozhlasu, potom šel do divadla a nakonec do televize. Večer měl představení, byly to převážně hlavní role. Domů se vracel před dvanáctou." Nerad mluvil o svých problémech s alkoholem, který nazýval lékem. Ale bojoval s ním, jak jen dovedl. Zemřel na rakovinu jater. Urna s popelem byla ve shodě s jeho poslední vůlí uložena na Vojenském hřbitově na Powazkach ve Varšavě.

"...Nebyl typem kamaráda k pokecání, když promluvil, vždycky v tom byly konkrétní myšlenky, které nám dávaly mnoho. Byl ideálem pedagoga a pěstouna. Věděl o té profesi všechno, chtěl nám to předat a jeho zaujetí vedlo k tomu, že jsme se ho snažili nikdy nezklamat. Dělení divadla na "staré" a "nové", kdy byl dáván za příklad konzervativní školy, bylo umělé. Přes svůj věk zůstával mladý a mladým otevřený."(Zapasiewiczův žák, herec Przemysław Stippa)

Za svoje jevištní i filmové úspěchy získal řadu ocenění, a to nejen v Polsku: - Odznak "Za zásluhy o Varšavu" (1970) - Medaile k 30. výročí lidového Polska (1974) - Zlatý kříž zásluh (1974) - cena ministra kultury a umění 1. stupně za vynikající herecké úspěchy (1975) - dvojnásobný držitel ceny pro "nejlepšího herce v hlavní roli" z Festivalu polského celovečerního filmu v Gdyni (1977 za "Ochranné zbarvení", 2000 za "Život jako smrtelná choroba...") - Rytířský kříž Řádu polského obrození (1979) - dvojnásobný držitel ceny Aleksandra Zelwerowicze udělované redakcí měsíčníku "Teatr" – v sezóně 1985/1986 za titulní roli v "Baal"(Obecné divadlo), v sezóně 1996/1997 za roli Stomila v "Tangu" Sławomira Mrożka (Moderní divadlo) - "Velký Splendor" (1990) – cena od souboru Divadla polského rozhlasu - Velitelský kříž s hvězdou Řádu polského obrození (2001) - Zlatá medaile "Za zásluhy o obranu země" (2002) - "Grand Prix" ze 42. divadelních setkání ve městě Kalisz - Zlatá medaile "Za zásluhy o kulturu Gloria Artis" (2009, při pohřebním ceremoniálu) - Velký kříž Řádu polského obrození (2009, in memoriam) - titul zasloužilý umělec - cena "Diamantový mikrofon" – od vedení polského rozhlasu

Marek "džanik" Janík