Alois Liškutín

Alois Liškutín se narodil 23. září 1929 v obci Tvarožná u Brna jako Václav Alois Liškutín do zemědělské rodiny. I když studoval rolnicko – zemědělskou školu ve Šlapanicích, jako nadšený ochotník se přihlásil v roce 1949 na brněnskou Státní konzervatoř (nejdříve na dramaturgii). Z ní přešel na JAMU, kterou absolvoval roku 1955 v oboru herectví. Za své protirežimní přesvědčení si vojenskou prezenční službu odbyl u PTP. Po vystudování JAMU se zapojil do profesionálního herectví. Prošel Krajským oblastním divadlem v Hradci Králové (1955 – 1958), dále jihlavským Horáckým divadlem (1958 – 1962) a nakonec až do odchodu na odpočinek zakotvil v Brně, Divadle bratří Mrštíků (1962 – 1990). Mj. vyučoval dramaturgii na Lidové škole umění.

Jeho strýcem byl generálmajor MUDr. Josef Liškutín (1910 – 1957). Alois Liškutín byl charakterním hercem. Svým výrazným hereckým projevem a obličejem si zahrál v desítkách divadelních rolí. Uveďme si z jeho kreacích např. Kristiána („Krysař“), Martina („Vojnarka“), Fraňka („Strakonický dudák“), Havla a Víta („Kutnohorští havíři“), Jana („Léto“), Hrajnohu („Jánošík“), Gustava („Mam’zelle Nitouche“), Beneše („Mnoho povyku pro nic“), Benjamina („Milenci z kiosku“), Jiříka („Jiříkovo vidění“), Míchala („Jan Hus“), Myslivce („Loupežník“), Knížete Miroslava („Bajaja“), Františka Fialu („Naši furianti“), Lumka („Ze života hmyzu“), Přítele („Don Juan“), Alberta („Palackého třída č. 27“) a i Úředního pána („Bílá nemoc“).

Z dalších inscenací si připomeňme „Cyrano z Bergeracu“ (Brissaille), „Muž z kraje La Mancha“ (Farář), „Aristokrati“ (Cikán), „Kráska a zvíře“ (Tanečník), „Kdo je nevinen?“ (opravář Petr), „Tři sestry“ (Andrej Prozorov), „Žebrácká opera“ (Mathias), „Lhář a jeho rod“ (syn Jeník), „Slaměný klobouk“ (Tardiveau), „Svatá Jana“ (Pan de la Trémouille),, „Pipin“ (Herecká tlupa), „Macbeth“ (vojevůdce Seyward), „Tři mušketýři“ (Blázen), „Dalskabáty, hříšná ves“ (čert Trepifajksl), „Obrácení Ferdyše Pištory“ (komisař Faltys), „Hrdinové okamžiku“ (Karel Šimanovský), „Zkrocení zlé ženy“ (Krejčí), „Oresteia“ (Strážný), „Vojna a mír“ (Pobočník), „Romeo a Julie“ (Abraham), „Revizor“ (Abdulin) i „Trójanky“ (Talthybios).

Kvůli svému mimopražskému angažmá se do Filmového studia Barrandov dostal jen ojediněle, o to více ho využívalo Filmové studio Gottwaldov. Přesto je jeho filmografie značně omezená. Zprvu byl mužem X v dramatu Štěpána Skalského ANDĚL BLAŽENÉ SMRTI (1965), mužem v tělocvičně v Zemanově filmu ŽENY V OFSAJDU (1971), vedoucím autoprovozu Daliborem v příběhu KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO (1974) Jiřího Menzela, vězněm ve Vávrově válečném OSVOBOZENÍ PRAHY (1975), chalupářem Robertem Kosem v Menzelově komedii NA SAMOTĚ U LESA (1976), tajemníkem MNV Zimou v dramatu HNĚV (1977) režiséra Zbyňka Brynycha a řidičem podnikového auta v Tučkově STOPAŘI (1978).

Dále se zjevil jako vodohospodář Havel ve Skalského ČISTÉ ŘECE (1978), starý otec Vaněk v dramatu Jindřicha Poláka SMRT STOPAŘEK (1979), opilý družstevník v Koskově psychologickém TRNOVÉM POLI (1980), ředitel spořitelny a člen správní rady pivovaru Šel v oblíbené Menzelově poetické komedii POSTŘIŽINY (1980), Kryštof ve Zydroňově POHÁDCE SVATOJÁNSKÉ NOCI (1981), muž v dětském UŽ SE NEBOJÍM (1984) Otakara Koska, strýc Pavelčík v Balajkově PĚTCE S HVĚZDIČKOU (1985), tovární mistr v dramatu PAPILIO (1986) Jiřího Svobody. Ojediněle se zjevil i v zahraničních produkcích (koprodukční KAŠPAR HAUSER). Se svojí ženou Evou měl syna a dceru.

Velmi čile působil též v rozhlase („Šumařská tortilla“, „Signály budoucího času“, „Hlas v telefonu“, „Můj domov – Soweto“, „Kůlna“, „Hluboká voda“, „Poslední pán na Lipnici“, „Dýmky“, „Skladba cti“, „Aféra“, „Smrt senátora“, „Uprostřed zpěněné řeky“, „Protisměr“, „Kdo pozvedne zbraň“, „Strašidýlka“, „Zpěv, který neumlkne“, „Hejtmanská sláva Jana Talafúse“, „John Reed“, „Bílé punčochy“, „Nejkrásnější svět“ a nebo „Tygři kontra Medvědice“), dabingu, televizních inscenacích (TÍM HŮŘ, KDYŽ PADNOU, PÁN NA INZERÁT, PRAVDA VISÍ NA VLÁSKU, ALIBI JAKO ŘEMEN, PLUKOVNÍK STARBOTTLE A KRÁSNÁ ŽALOBKYNĚ, PRAVDA VISÍ NA VLÁSKU nebo PŘÍPAD S ČERNÝM VZADU) a seriálech (LEGENDA O ŽIVÝCH MRTVÝCH, SLOVÁCKO SA NESÚDÍ či ČETNICKÉ HUMORESKY). Po 1989 se angažoval i politicky a společensky. Alois Liškutín zemřel náhle 10. října 2000 v Brně, krátce po svém 71. jubileu.

Jaroslav "krib" Lopour