František Horák

František Horák, vlastním jménem František Švancara, se narodil 2. února 1917 v Míchově u Boskovic. Byl ženatý s divadelní dramaturgyní Dagmar Rybínovou (2. června 1926 – 19. března 1995), po sňatku používal manželčino jméno jako František Rybín. Započal se studii, ale okouzlilo ho umění a divadlo, kvůli němuž musel záhy odejít z domova.

Divadelní kariéru započal roku 1938 u kočovné divadelní společnosti F. Marka a L. K. Stehlíkové (1938 až 1940). Za okupace prošel Horáckým divadlem v Třebíči (1940 – 1943) a Městským kladenským divadlem (1943 – 1945). Poté přešel do Prahy, kde hrál ve známém Realistickém divadle Víta Nejedlého (1945 – 1982), z kterého odešel až odpočinek. Jak vidno, okupaci zažil Horák mimo Prahu, ve které se natrvalo usadil až po roce 1945.

Pro Horákovo herectví byla typická vysoká štíhlá postava, propracovaná mimika obličeje s výrazným výrazem i pohledem očí a zejména důraz na hlasový projev s výslovností. V Realistickém divadle ztvárnil např. role Boleslava v „Boleslavovi I.“, Merkucia v Shakespearově „Romeu a Julii“ či samotného Mistra Jana Husa ve stejnojmenné hře „Mistr Jan Hus“ od buditelského a obrozeneckého spisovatele a také kočovníka Josefa Kajetána Tyla.

Do československé kinematografie, kde získal pouze málo příležitostí, vstoupil velkou rolí pražského husitského kazatele a revolucionáře Jana Želivského v dramatech Otakarech Vávry JAN ŽIŽKA (1955) a PROTI VŠEM (1956), která se stala jeho jedinou nejznámější a nejhodnotnější postavou u diváků. Byla však politicky poznamenána a zprofanována. Zejména drama PROTI VŠEM (1956) u návštěvníků kin proslula objevením „papírových“ kamenů či náramkových hodinek na rukách nebojácných husitských bojovníků v patnáctém století.

Mezitím se objevil v krátkometrážních snímcích Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze V ULICI JE STARÝ KRÁM (1955) režiséra Jana Valáška, kde se uvedl jako mladý tesař a ŽIVOT JE SILNĚJŠÍ (1955) Jaroslava Hužery, v postavě vězně Tondy. Tyto postavy však v jeho herecké kariéře vůbec nic neznamenaly.

Později již sehrál pouze vyšetřovatele v Gajerově dramatu VINA VLADIMÍRA OLMERA (1956), otce Olgy Kubešové (Jiřina Jirásková), komunistu Jana Kubeše v dramatu POHLED DO OČÍ (1961) režiséra Oldřicha Daňka a otce ošetřovatelky Zdenky (Jaroslava Schallerová) v Matějkově detektivce ZLÁ NOC (1973), kterážto byla jeho posledním hereckým opusem před filmovými kamerami v naší české filmové dlouhometrážní tvorbě. Jeho filmová tvorba skutečně zaostávala za jeho divadelními kreacemi.

František Horák se rovněž uplatnil v rozhlase („Duchcovský viadukt“, „Komedie o hvězdě“, „Kalinový háj“, „Štěstí nepadá z nebe“ aj.) a ojediněle také v televizi (např. v inscenacích PRVNÍ LÁSKA, LIDÉ NA KŘIŽOVATCE, POHÁDKA O EBENOVÉM KONI či POSLEDNÍ KONCERT, seriálech JANA EYROVÁ a 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a záznamech divadelních představení S LÁSKOU NEJSOU ŽÁDNÉ ŽERTY a DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU). Ale také tyto dvě herecké oblasti mu bohužel nedaly tu pravou možnost plnohodnotného uplatnění. Byl rovněž autorsky a publicisticky činný. Mimo jiné sám zdramatizoval slavné romány spisovatelů K. V. Raise „Zapadlí vlastenci“ nebo Aloise Jiráska „Filosofská historie“.

Jím zdramatizované látky se poté hrály v různých činoherních divadlech po celém Československu. Přispíval také do denního tisku, knih a časopisů. František Horák se po mozkové mrtvici stáhl do ústraní (zejména nechtěl, aby ho kolegové vídali a litovali) a dožil na Rybništi u Varnsdorfu, kde také nakonec zemřel 7. ledna 1995 ve věku nedožitých sedmdesáti osmi let. Skonal přesně čtyřicet let po své první a největší filmové postavě Jana Želivského a celých třicet čtyři let po své poslední filmové roli. Věrná manželka Dagmar Rybínová zemřela krátce po pražském pohřbu.

Jaroslav "krib" Lopour