Stanislava Coufalová

První role přišla v jednom z dílu PANA TAU (1969). Pak dlouhá pauza. V r.1977 v povedeném a nedoceněném filmu v režii Oty Kovala a Jaroslavy Vošmikové JAKUB dostala roli holčičky v dětské partě. V tom samém roce další nejmenovaná holčička v oblíbeném filmu JAK ŽIJI DUCHOVÉ (1977). Do roku 1983 co rok to film.

Doživotně ale asi zůstane spojena s rolí filmové Petry v Olmerově filmu SONÁTA PRO ZRZKU (1980). Pro roli se připravovala tak důsledně, že jak party fotbalové, tak ty klavírní zvládla bez dubléra. Kariéru uzavřela malou roličkou v r. 1983 v hravém filmu Věry Chytilové FAUNOVO POZDNÍ ODPOLEDNE, kde si zahrála jednu z mnoha mušek v síti Faunově.

A pak už byl jen pád do světa snů a bolesti, o čemž vypovídal dokument STÁŇA od Andrei Majstorovičové, ohlédnutí za životem bývalé herečky, a nyní narkomanky, po 14 letech od poslední role. Stáňa Coufalová měla od svých šesti let, kdy se poprvé objevila před filmovou kamerou, dobře našlápnuto na to, aby se stala filmovou herečkou. Jestli to byl "Osud", matka nebo ona sama, případně průmět všech těchto faktorů, který chtěl, aby svůj život směrovala k sebedestrukci v podobě užívání drog asi nezjistíme. Jako největší překážka k tomu, aby mohla jít za svým snem se jeví v jejím osudu matka, která jí odmítla podepsat přihlášku na Konzervatoř. Pro vytrvalejšího jedince by to byla jen překážka, kterou nutno zdolat, pro Stáňu důvod to zabalit. A nebo jen záminka ? Jistá paralela s matkou, fanatičkou sekty Jehovovy a slepou vírou že život má cenu jen v obluzení, by se tu zřejmě našla, obojí, je li používáno nemírně, je útěk od reality života. Přejme Stáně aby se našla.

sator